Druhá kapitola knihy Jonáše je slavným příběhem, kdy Jonáše spolkla obrovská ryba. Během toho, co v ní je, volá k Hospodinu o pomoc. Představte si na chvíli, že jste v jeho kůži. Byl hozen přes palubu lodě, což samo o sobě muselo být strašidelné, a teď je uvnitř obrovského mořského stvoření, stále naživu. Já byl zpanikařila.
Není možné, aby se člověk z takové situace dostal sám, a tak dává smysl, že Jonáš začne volat o pomoc k Bohu.
Bůh k Jonášem jedná velmi rázně. Někdy je to ale jediný způsob, kterým Bůh může zastavit naše životy a získat naši pozornost. Hřích není jen ohavný – jeho kořeny jsou také velmi hluboké.
Osobně nejsem velký zahradník a stydím se přiznat, že jsme jednou na zahradě měli plevel, který vyrostl tak vysoko, že jsme ho nemohli prostře vytrhnout, a to ani s pomocí zahradní motyky. Potřebovali jsme něco většího… A stejně je to i s našim hříchem. Jeho svírací drápy se dokážou zarýt tak hluboko do naší kůže, že musíme projít dlouhým bolestným procesem, než jsme schopné je odstranit.
Tady je několik možných důvodů, proč s námi Bůh musí zacházet rázně, když chce naši pozornost a když nám chce pomoct odstranit plevel hříchu v našem srdci:
- Jsme tvrdohlavé
Jsou chvíle, kdy zaryjeme paty a odmítneme se vyznat z hříchu, protože jsme tvrdohlavé. Prostě nechceme, a tak to neuděláme.
- Plevel hříchu samy pěstujeme
Jindy svůj hřích milujeme, i když nemáme čisté svědomí. Mylně se domníváme, že nás hřích nějakým způsobem naplní a přinese nám štěstí, a tak ho krmíme a zaléváme a myslíme si, že z něj vyroste krásný keř plný ovoce. Celou dobu ale trávíme pěstováním stromu plného plevelu – něčeho, co nás bez Božího zákroku zadusí.
- Svůj hřích ignorujeme
Všechny z nás ví, že máme v životě hřích, ale místo abychom žádaly Boha, aby nám ho ukázal a pak trávily čas vyznáváním se a odstraňováním jej, předstíráme, že neexistuje, nebo že vlastně není až tak špatný. Časem nás naše hříchy ale přerostou a naše srdce zchladne vůči nebezpečím, která s sebou přináší.
Takové chování ústí v tom, že nemáme dostatečně dobré povědomí o tom, jak škaredé, nebezpečné a odporné naše hříchy jsou. Kdybychom to věděly, hřích bychom nenáviděly. Pokorně bychom se modlily o odpuštění a snažily bychom se dělat vše, co je možné, abychom se jich zbavily. Věděly bychom, že náš hřích ovlivňuje nejen naše duchovní zdraví, ale že má také vliv na ostatní lidi v našem životě.
Všimněte si u Jonáše několika věcí: ve svých modlitbách nikdy nepřiznává vinu a neprosí o odpuštění. Pokračuje ve své tvrdohlavosti, a dokonce je mírně povýšený (což uvidíme ve studii později). Když přijde na jeho hříšnost, je stále slepý a jeho odpor vůči Boží poslušnosti má vliv nejen na něj, ale také na námořníky a lidi v Ninive, které měl přivést k pokání.
Paradoxně je Jonáš více než ochotný přijmout Boží milost, když se ocitl v hříchu ryby, ale zdráhá se, když je stejná milost nabídnuta i lidem v Ninive.
Hřích je vážná věc, ať už mu rozumíme nebo ne. Někdy musí Bůh uchopit naši pozornost velmi rázným způsobem a násilně otevřít naše dlaně, abychom mohly pustit hříchy, se kterými se nechceme rozloučit – ale které nás pomalu zabíjí. Buďme vděčné za milost v našem životě.
S pohledem na Ježíši,
