Boží zaslíbení

Boží zaslíbení: Bůh mě nese

W2D3_BlogHeader

W2D3_SOAP

Když jsem byla naposledy v Evropě, zažila jsem tak obrovský kulturní šok, nepředstavitelně hlubokou touhu po domově a pocit takové nevýznamnosti, že jsem si slíbila, že se pracovně nikdy nevrátím. To bylo před skoro dvaceti lety. Na začátku tohoto školního roku jsem svůj slib porušila.

Když jsem slyšela, že tým Love God Greatly plánuje sloužit ženám v Německu, moje největší starost byla, co si beze mě manžel s dětmi počnou. Čím víc se blížil den odletu, tím víc jsem vzpomínala na svou hroznou zkušenost z minulosti a bála jsem se jet sama beze své rodiny.

V lednu roku 2000 mi bylo čerstvých 18 let a žila jsem v Milánu v Itálii. Přestěhovala jsem se tam s maminkou a velkým snem proměnit svůj koníček modelingu na molech v Dalasu, Texas, USA, v zářivou kariéru modelingových přehlídek v Milánu, Paříži a New Yorku. Znělo to naprosto úžasně, ale ve skutečnosti to byly ty nejpochmurnější měsíce mého života. Mráz severo-italské zimy profouknul kabátem, který jsem se mylně domnívala, že je na zimu. Moje agentura mi dala telefon, ale nikdo ho neuměl přefigurovat do angličtiny. Nemohla jsem odpovědět ani na jednu zprávu, kterou jsem dostala. Číšníci se mě neustále ptali, jestli chci nebo nechci vodu s „plynem“ (ztraceno v překladu jako voda s bublinkami nebo bez), ale jediné, co jsem opravdu chtěla, byla zpáteční letenka domů.

Trávila jsem dny zíráním na uliční cedule a přemýšlela jsem, jak můžou vtěsnat tolik písmenek do jedné cedule. Ráno jsem většinou stála na balkoně svého bytu v županu a s ručníkem na hlavě, i když byla zima, abych mohla aspoň na pár minut mluvit se svým přítelem, který byl doma v Texasu. A mí šéfové v Dolce & Gabbana neustále šeptali skrze zatnuté zuby: „Usmívej se, Amando!“ I když jsem uvnitř umírala, navenek jsem dokázala vypadat úplně jinak.

Po jednom z těch dlouhých dní, kdy jsem se snažila zpříjemnit práci jedním talířem horkých těstovin za druhým, jsem přišla domů a uslyšela jsem maminku, jak s někým telefonuje. Hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Něco se stalo mé sestře a bylo to vážné. Nemohla jsem čekat dalších pár týdnů na Týden módy. Musely jsme odjet hned. Moje mizérie v Milánu nebyla nic oproti smutku, který nás čekal doma.

Během pomalé a dlouhé rekonvalescence mé sestry jsem se pomaličku vzpamatovávala i já sama. Rozhodla jsem se už nikdy nejít tak daleko za svým snem. Měla jsem pocit naprostého selhání. O mnoho let později, když jsem se stala manželkou, maminkou a křesťankou, jsem samozřejmě zjistila, že Bůh pro mě modelingovou kariéru neměl naplánovanou.

Když jsem čerstvě uvěřila, slova z Přísloví 3:5-6 pro mě hodně znamenala:

Důvěřuj Hospodinu celým srdcem,
na svoji rozumnost nespoléhej.
Poznávej ho na všech svých cestách,
on sám napřímí tvé stezky.

Když jsem se snažila žít podle sebe, vždy jsem se ocitla v zoufalosti. Naučila jsem se to z vlastní zkušenosti. Když jsem ale začala důvěřovat Bohu a milovat Ho celým svým srdcem, ukázal mi tisíc krát, že Jeho cesta je mnohem lepší.

Důvěřovala jsem Bohu co nejlépe jsem dokázala po dobu sedmi let, když jsem dostala nabídku pracovat pro Love God Greatly jako „vypravěč“. Pro celou mou rodinu to bylo jednoduché ANO. Bůh skrze tuto službu jasně působil úžasným způsobem a bylo načase, aby někdo zachytil příběhy Jeho působení a sdílel je s ostatními. Když si na takové zachycení příběhů Jeho věrnosti neuděláme čas, zmeškáme příležitosti chválit Jeho jméno. Ani ne rok poté jsem zjistila, že je čas vrátit se pracovně do Evropy – tentokrát jako vypravěč Love God Greatly v Německu.

Překvapivě to bylo pro mou rodinu další jednoduché Ano.

Těsně před odletem jsem byla vyděšená. Co když tam přiletím a zase nebudu umět přečíst cedule na ulici a jediné, co budu chtít dělat bude jíst a mračit se, zatímco celý tým Love God Greatly bude očekávat, že budu pracovat? Co když se mi zase stane, že se stejně jako v Miláně uzavřu a zmeškám všechny ty úžasné věci, které se kolem mě dějí? Co když všechny zklamu? Co když zase selžu? Můj manžel společně s rodinou mě ale každý den podporovali a povzbuzovali a Bůh mě vedl připravenou stezkou. A tak jsem vyhodila ruce nad hlavu, vzdala se veškeré kontroly a nastoupila do letadla. A Bůh mě celou cestu nesl.

Seděla jsem v první řadě některým z nejkrásnějších chvil společenství mezi drahými Božími služebnicemi. Vidět je spoléhat se jedna na druhou, učit se od sebe navzájem, povzbuzovat se v lásce pro Hospodina a přepínat mezi několika jazyky každý den – to vše pro Boží slávu – mě změnilo. Tentokrát jsem nemusela umět vyslovit názvy ulic, protože jsem byla obklopena kamarádkami, které mi pomáhaly najít cestu. Neuzavřela jsem se a neutopila ve strachu, protože jsem byla celou dobu obklopena láskou. Byla jsem užitečná, užily jsme si to společně a každá z nás odjela naplněná. Cítila jsem se jakoby znovu nalezená.

Pět nocí beze mě doma byl nový rekord pro mého manžela a dcery. Zvládli to výborně. Moje osobní výhra byla přeletět oceán pro Krista a nerozsypat se bez nich po mém boku.

Když jsem brala věci do svých rukou, topila jsem se a padala do hluboké propasti. Bůh na mě ale stále čekal. Teď, když nechávám věci na Něm, mě vede po své napřímené stezce svých zaslíbení. Nese mě.

Jsem tak ráda, že jsem porušila svůj slib a následovala Boží zaslíbení do Německa. Modlím se, abyste Ho také nechaly vést vaše kroky, protože stezky našeho Stvořitele jsou mnohem lepší, než ty, které si dokážeme najít samy.

Pro Jeho slávu,

Amanda

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s