Blog

Příběhy, Zmocněná

Zmocněná dnes – příběh Moniky

Minulý rok byl asi tím nejtěžším, ale zároveň nejhezčím rokem mého života. Hodně jsem plakala a stejně tak hodně jsem se i smála. Byla jsem zdravá, ale i nemocná. Byla jsem šťastná, ale ještě víc jsem byla smutná. Prožívala jsem těžké dny, tak těžké, že jsem měla chvílemi pocit, že to už nezvládnu.

Leden začal tím, že jsem dala výpověď v práci. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a bylo to dobré rozhodnutí. Věděla jsem, že to bude těžké, ale zároveň jsem neviděla žádnou jinou možnost než odejít. Když jsem byla sama doma, na mysl se mi hrnuly všemožné myšlenky. Moc jsem se těšila, až si budu moct užít volný čas a zároveň prožívala strach z toho, jak materiálně přežiju. Mísila se ve mně úzkost, strach a pocit beznaděje ohledně toho, co mě čeká.

Svůj čas jsem naplnila novou výzvou a sice – psaním blogu. Bylo to něco kreativního, co mě naplňovalo a zároveň mi dávalo možnost, jak přispět svojí troškou ke zlepšení tohoto světa. Ze srdce jsem psala o sobě, o tom, čím jsem prošla, co jsem zažívala a o věcech, které přijdou. Uvnitř jsem ale stále nebyla spokojená. Něco mi pořád chybělo.

Toužila jsem po dalším děťátku. Každý den jsem se k Bohu modlila: Pane, Ty víš, po čem opravdu toužím, co nejvíc potřebuji. Ty víš, jak už roky toužím po druhém dítěti, ale jak to prostě nešlo. Děkuji Ti za syna, kterého mám. Vím, že mám tolik věcí, za které můžu být vděčná a jsem vděčná, ale ta prázdnota v mém srdci je někdy tak nesnesitelná.

Když jsem tak seděla a modlila se, zaslechla jsem hluk dětí ve školce od vedle. Po několik nadcházejících měsíců jsem nemohla myšlenky na ty děti dostat z hlavy. Vždycky jsem chtěla pečovat o děti, ale představa učitelky ve školce nebo v jeslích se mi zdála tak vzdálená. Místo toho, abych šla za snem, který mi Bůh položil na srdce, hlásila jsem se na pozice z mého původního oboru – administrativní asistentky. Pozvali si mě na několik pohovorů, ale nikdy z toho nebylo nic víc. Byla jsem zničená, ale nadále důvěřovala Hospodinu.

Nakonec, po mnoha měsících, mi Bůh otevřel dveře, abych se vrátila do školy, získala pedagogický titul a mohla se stát učitelkou. Po 20 letech mimo školu bylo opětovné učení a studium docela těžké. Všechno jsem si barevně podtrhávala. Všechno jsem se učila nazpaměť – slovo od slova – a přesto měla pocit, že nic nevím. Každý večer jsem věrně chodila na přednášky a cvičení a postupně se přibližovala svému cíli. I přesto mě ale neustále provázel strach a myšlenka povinné praxe na konci mého studia mě děsila.

Když na ni konečně došlo, Bůh mě poslal do školky vedle mého domu. Všechny ty hlučné děti „odvedle“ teď mají konkrétní podobu a každé znám jménem. Každé z nich je úžasné. První den mě objala jedna milá holčička v růžovém. Po pár dnech mi řekla „mami“. Mami. Udělalo mi to takovou radost. Cítila jsem, že mi Pán dává daleko víc, než jsem si kdy mohla přát.

Když se moje praxe blížila ke konci, začala jsem se bát závěrečných zkoušek a toho, zda se mi podaří najít práci až dostuduju. Jednoho dne jsem narazila na inzerát nově se otevírající školky. Okamžitě jsem jim zavolala. I přesto, že jsem se bála, že to stejně nevyjde, udělala jsem krok víry. Žena na druhém konci mi řekla, abych přišla následující den. Ještě jsem neměla ani hotové závěrečné zkoušky, a přesto mi nabídla práci. Měla jsem pocit, že sním a nemohla jsem vůbec uvěřit tomu, že je to realita.

Během těch měsíců čekání, práce a sledování Božího jednání v zákulisí mého života jsem se toho tolik naučila. Naučila jsem se věřit mu víc, než si vůbec dovedu představit. Naučila jsem se důvěřovat, že se Bůh postará nejen o mě, ale i o mé nejhlubší touhy. Naučila jsem se věřit tomu, že Bůh vidí nejhlubší přání mého srdce a chce je vyplnit. Dal mi mnohem víc, než co jsem si kdy dokázala představit, než co jsem si kdy mohla přát. Toužila jsem po dalším dítěti a On mi dal mnoho dětí. Toužila jsem po nové, uspokojující práci a On mi dal moji vysněnou práci, a ještě navíc s úplně skvělým šéfem.

Mé milé, nestrachujte se o zítřek. Když položíme svá břemena před Hospodina, můžeme si být jisté, že na naše modlitby odpoví. Věřte, že se o vás postará. Ať už nám Bůh do cesty přinese cokoliv, můžeme věřit tomu, že to bude pro nás to nejlepší.

S láskou, 

Slovensko

Zmocněná

Neohroženě hlásat

„V synagóze pak Pavel neohroženě působil po tři měsíce; rozmlouval s lidmi a přesvědčoval je o království Božím. Protože však někteří tvrdošíjně trvali na svém a nedali se přesvědčit, ba dokonce cestu Páně přede všemi tupili, oddělil se Pavel od nich, odvedl s sebou i učedníky a začal denně mluvit v přednáškové síni filosofa jménem Tyrannos. To trvalo dva roky, takže všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet slovo Páně, židé i pohané.“ – Skutky apoštolů 19:8-10 (zvýraznění doplněno)

Před pár měsíci jsem byla s pár přáteli pozvána na banket. Byli jsme usazeni k jednomu stolu spolu s dalšími přáteli a známými, ale také s jedním párem, který nikdo z nás neznal. Poté, co jsme se představili, někdo zmínil, že část z nás se zná ze stejného církevního společenství. Náš nový známý odvětil, že oni se teprve před nedávnem do města přistěhovali, ale církev není pro ně. „Viděli už příliš mnoho těch, kteří byli v církvi zraněni“, dodal. Moje kamarádka Katy, která je poměrně odvážná a je skvělým příkladem ženy naladěné na Ducha svatého, se tím nenechala odradit.

„Pověz mi o tom trochu víc“, vyzvídala tím nejjemnějším a nijak neohrožujícím způsobem.

Katy byla odvážná, zvídavá a naladěná na Ducha svatého. Její láska k Bohu a lidem je nakažlivá, a přestože nejezdí od města k městu, je součástí Božího díla v našem městě.

Když čtu knihu Skutků, občas jsem zaskočená tím, jak rozdílný je můj život od života apoštola Pavla. Jeho jediným posláním bylo hlásat Krista a cestoval od města k městu, aby Jeho dobrou zprávu šířil. Dělal to s neúnavným zaměřením na tento cíl – což mu občas závidím. Mám čtyři děti, takže já moc necestuji. Vídám ale učitele, prodavače potravin, sousedy, kolegy a přátele. I přesto, že jsou naše okolnosti odlišné, náš cíl je shodný s tím Pavlovým: hlásat dobrou zprávu o Ježíši Kristu.

Ježíšovo Velké poslání říká: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28:19-20). Tohle nebyla jen Pavlova hnací síla, je to i ta naše. Velké poslání bylo důvodem, proč má kamarádka Katy sdílela s našimi novými známými svůj příběh o dobrotě a milosti. A je tím, co nás – stejně jako Pavla – vede k tomu, být v hlásání evangelia neohrožené.

Ať už jsme zaměstnankyně, vedoucí, maminky nebo kamarádky, naším posláním je hlásat, co dobrého Ježíš v našich životech vykonal. Některé z nás možná budou putovat od města k městu, spoléhajíc na to, že Duch svatý povede jejich kroky. Mnoho z nás ale zůstane v tom samém městě a budeme spoléhat na to, že Duch svatý povede naše slova, když budeme komunikovat s našimi kolegy, dětmi, sousedy a ostatními, které nám Bůh pošle do cesty.

Při čtení knihy Skutků můžeme snadno získat dojem, že Pavlova neohrožená snaha šířit evangelium je platná jen pro jeho dobu. Dobrá zpráva o Ježíši však měnila životy nejen v prvním století, ale mění je i dnes.

Nechť jste tento týden při čtení knihy Skutků povzbuzené Pavlovým svědectvím a dílem Ducha svatého. Modlete se a proste Boha o odvahu svítit v místech, do kterých vás přivedl. Modlete se, abyste dokázaly naslouchat vedení Ducha svatého. A vždy, když budete sdílet Boží dobrou zprávu, pamatujte na Jeho zaslíbení: On je s námi vždy, až na samý konec světa.

Výzva na týden 5: Získávat učedníky je Bohem přikázáno. Co pro to v životě osobně děláte? Co můžete udělat tento týden, abyste nadále sdílely evangelium a získávaly učedníky?

Plán čtení na týden 5:

Verš k zapamatování:

Zmocněná

Nebojme se

Během jednoho nočního vidění řekl Hospodin Pavlovi: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu“ Skutky apoštolů 18:9-10.

Boží Slovo je neuvěřitelně mocné. Můžu si stejnou část Písma přečíst v různých obdobích života a vždy se naučím něco nového. Hospodin k nám mluví i jinými způsoby a většinou jsou velmi kreativní: naplňuje své Slovo i pomocí lidí kolem nás.

Osobně se nyní nacházím v období budování.

Říká se, že trvá alespoň dva roky, než se po rozvodu začne člověk zase cítit normálně. Už ani nevím, co je „normální“, ale můžu vám říct, že dvacet měsíců po rozvodu začínám nacházet pevnou půdu pod nohama a znovu snít.

Uznávám, že docela bojuji s přijetím vlastního příběhu. Není takový, jaký jsem si ho kdy představovala. Nevěřím, že existuje člověk, který ve svůj svatební den stojí před Bohem a věří, že jeho „navždy“ někdy skončí. Moje manželství sice skončilo, ale Boha to nepřekvapilo. Tohle je teď můj příběh a Bůh v něm zůstává. Vše napomáhá k dobrému a k Jeho slávě.

Strach nás dokáže ochromit: strach ze změny, strach z budoucnosti, strach z neúspěchu, strach z lidí.

Když mé manželství skončilo, myslela jsem, že skončil i můj život. Začala jsem věřit, že nemám co nabídnout a můj malý hlásek, který mi zbýval na povzbuzení druhých, nestojí za nic. Kým jsem? Mám co nabídnout?

Hospodin mi seslal pomoc. Seslal mi přesně ty osoby, které jsem v tu danou chvíli potřebovala. „Právě pro chvíli, jako je tato“ (Ester 4:14).

Za poslední dva roky si Hospodin použil konkrétní ženy, které mě povzbudily a posilnily. Některé z nich jsou naprosto nová přátelství, která jsou na 100 % od Boha. Je to až neuvěřitelné – nikdy bych si tato přátelství neuměla vysnít nebo vybudovat sama od sebe. Neskutečné. Ve své poslušnosti Bohu mi nabídly pomoc – povzbudily mě, posilnily, věřily ve mě – a ohromně mi během tohoto životního období pomohly.

Bůh si neustále používá své Slovo k tomu, aby mě učil a povzbudil – hlavně tu část Skutků, kde mluví k Pavlovi: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“ Je mi požehnáním, že jsem mohla poznat některé z těchto výjimečných lidí, které pro mě Hospodin připravil – „právě pro chvíli, jako je tato“ (Ester 4:14).

Jsem povahou od přírody společenský člověk, který rád propojuje lidi. Jedinečné vlastnosti, které vidíme v sobě nebo v druhých, jsou odrazem našeho Stvořitele, který každou z nás stvořil k obrazu svému. Já miluju propojování a seznamování lidí, a neumím si ani představit, o kolik víc to miluje Bůh! Mé srdce jásá, když čtu Skutky 18:10: „…já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“ Bůh nás vede do společenství a přátelství s dalšími věřícími. Má své děti v každém koutu tohoto světa.

Když jsem měla pocit, že žiju v „zapadákově“ a že tady mě nikdy nikdo nenajde, Bůh mi prokázal svou věrnost a poslal mi přátele, aby mi připomněl, že mě vidí, miluje a že má pro můj život plán.

Čeho bych se tedy měla bát? Čeho se bojíte vy?

Můžeme se bát a stejně být statečné. Zatímco se nepodvolujeme strachu a učíme se důvěřovat Hospodinu, dáváme Mu prostor k působení. Provede nás vším, k čemu nás povolává.

Je naším obhájcem.

Když nám cesta, která leží před námi, nahání hrůzu, Bůh nám říká, abychom se nebály.

Máme nepřítele, který nás chce umlčet. Každý náš život je svatou půdou. Naše svědectví může být důvodem ke spáse někoho kolem nás, kdo pozoruje Boží milost v našem životě.

Všechny z nás máme výjimečnou příležitost společně s Kristem posilnit a pozvednout druhé. Já sama jsem byla příjemcem tohoto daru a chci být stejným požehnáním pro lidi kolem mě. A toho nelze dosáhnout mlčením. Nemlčme! Kéž jsme ženami, na které se Bůh může spolehnout, že druhé přivítají, obklopí láskou a posilní.

Možná je zrovna teď ve vašem okolí někdo, kdo se modlí, aby jim Bůh seslal někoho, kdo je podpoří a povzbudí. Kéž jste tou osobou vy. 

Zmocněná

Jak “dobře” projít utrpením

Zaskočí vás, když přijdou zkoušky a těžkosti?

V Bibli se píše, že žádný věřící se zkouškám a utrpením nevyhne (1. Petrův 4:12-13). Když ale přijdou, často se dožadujeme důvodu. Nelíbí se nám to a bojujeme, abychom se jim vyhnuly. Zápasíme s nejistotou, zda je Bůh s námi.

Verše 6-8 šestnácté kapitoly knihy Skutků vypráví o tom, jak Pavlovi Duch svatý zavřel dveře do Asie. Navedl ho místo toho do Filip.

Bůh záměrně posílá své děti na místa, kde se evangelium ještě nerozšířilo. Vede nás na správná místa ve správný čas, aby se dotknul těch, kteří jsou ztraceni.

Doba, kterou Pavel strávil ve Filipech, přinesla úspěch. Byl veden k ženě jménem Lýdie, která se stala první křesťankou v Evropě, a která také začala hostit první křesťanské shromáždění ve Filipech u sebe doma (Skutky apoštolů 16:13-15, 40).

Jak úžasné svědectví o síle Ducha svatého!

Dále byl Pavel veden k mladé otrokyni, která měla věšteckého ducha. Skrze moc Ducha svatého ji Pavel z démonického otroctví osvobodil (Skutky apoštolů 16:16-18).

Jak úžasné svědectví o síle Ducha svatého!

Prozatím je z této kapitoly zřejmé, proč Pavla Duch svatý zavedl do Filip: zakládal nové církve, vyháněl zlé duchy – konal obrovské věci pro Boží království.

Když jsou ale Boží sláva a Jeho působení očividná, musíme být ostražité a bdělé vůči opozici (1. Petrův 5:8). Pavel a Silas byli z důvodu poslušnosti Božímu vedení a poslání zatknuti, zbičováni a uvězněni.

Proč je pro nás těžké vnímat jejich zajetí, mučení a uvěznění jako úžasný úspěch?

Myslím si, že je to proto, že když jsme poslušné Bohu a konáme dobro, očekáváme, že nás za to odmění. Nicméně tohle není biblická pravda.

Pravda je, že Boží lid se, stejně jako Ježíš, utrpení a pronásledování nevyhne (Filipským 1:29, Matouš 16:24, 2. Timoteovi 1:8-9). Nemáme kontrolu nad tím, zda budeme trpět. Máme kontrolu jedině nad tím, jak se rozhodneme utrpení snášet.

Pojďme se společně podívat na to, jak utrpení snášeli Pavel a Silas. 

Ve verši 25 čteme, že se modlili a zpěvem oslavovali Hospodina, a že je ostatní vězni poslouchali. Jak úžasné! Oba byli natolik plní Hospodina, že i uprostřed utrpení a věznění byl On tím jediným, co z nich vyzařovalo. 

Protože se Pavel a Silas ve svém utrpení upínali na Boha, začali se k Němu obracet i ti, kteří je pozorovali.

Jako věřící se můžeme spolehnout, že Bůh je svrchovaný jak za těch nejlepších okolností, tak i za těch nejhorších. I když se věci možná nevyvinou podle našich představ, Bůh je má stále pod kontrolou. Jeho záměr se naplní skrze kohokoliv a cokoliv (Jób 42:2, Přísloví 16:9, Přísloví 19:21, Matouš 19:26).

Hospodin následně seslal nadpřirozené zemětřesení, kterým otevřel všechny dveře vězení a všem vězňům se uvolnila pouta.

To je to zázračné, úžasné vykoupení, na které jsme čekaly! Můžeme si myslet, že Bůh tohle zemětřesení seslal proto, aby odměnil Pavla a Silase za jejich utrpení.

Ale ne! Pavel a Silas neunikli. Nesnažili se utéct. Jejich láska ke Kristu je přiměla zůstat a obětovat svou fyzickou svobodu za duchovní svobodu žalářníka.

Právě podle naší ohromné, obětavé lásky (Jan 13:34-35) lidé poznají, že jsme křesťané. Pavel a Silas byli tak naplněni Bohem, že stále překypovali tím, co bylo v jejich nitru: evangelium Ježíše Krista. Po zemětřesení, o kterém čteme, sdílel Pavel evangelium se žalářníkem a celou jeho rodinou.

Jednoduše řečeno: usmíření s Bohem se nalézá jedině v Kristu, jedině milostí a jedině vírou.

Bůh záměrně vedl Pavla a další učedníky do nespravedlivého zajetí a krutého zbití, aby žalářník a jeho rodina mohli zakusit spásu.

Jak úžasné svědectví o síle Ducha svatého!

Během našich vlastních období utrpení je jednoduché soustředit se na sebe sama a přestat vnímat, co Bůh dělá kolem nás. Uslyší „vězni“ kolem nás písně oslav Pána, nebo nás uslyší si na naše okolnosti jen stěžovat?

Když nám Hospodin nabídne cestu ven, obětujeme sebe samé, abychom mohly pokračovat ve sdílení Krista s těmi, kteří v utrpení zůstávají a potřebují evangelium slyšet?

Toužíme po tom, aby naše srdce byla plná Boha a lásky a abychom vyzařovaly Jeho dobrotu i v těžkých chvílích, které zajisté přijdou?

Silně podceňujeme naši sílu a schopnost dotknout se lidí, a to hlavně během těžkých zkoušek. Když pro Hospodina trpíme „dobře“, dostává se nám výsady ukázat světu, že Bůh za naše utrpení stojí. Když pro Hospodina trpíme „dobře“, dostává se nám výsady ukázat lidem kolem nás naději, kterou v Ježíši máme. Kdo ví, možná bude naše svědectví našeho života důvodem, proč stejnou naději budou chtít najít i pro sebe.

Ve které životní oblasti bojujete s tím „trpět dobře“ pro Boha? Jak se za vás můžeme modlit?

Pokoj a milost vám,

Zmocněná

Důležitost učednictví

Moji rodiče s oblibou vypráví příběh o mém prvním úsilí šířit evangelium. Učila jsem ostatní děti ve školním autobusu písničku „Pán Ježíš mě má rád“ (Jesus Loves Me). Zřejmě jsem tenkrát zjistila, že jedna z mých kamarádek nevěděla o Ježíši vůbec nic, a tak jsem jí naučila tuhle písničku, nařídila jí, aby ji naučila i své rodiče, a vracela jsem se pak domů přesvědčená, že příští týden z nich všech budou křesťané.

I když doufám, že jsem od dob školky trochu zmoudřela, občas se obávám, že můj přístup k šíření evangelia se zas tak moc nezměnil. Říct ty hlavní body, doufat v nejlepší možný výsledek a, jakmile dojedeme na moji zastávku, z autobusu vystoupit. Mnohé z církví mohou takové myšlení neúmyslně podporovat. Trávíme plno času soustředěním se na čísla: počet obrácených, kolikrát bylo sdíleno evangelium, počet křtů. Omezujeme rozsah naší odpovědnosti pouze na sdílení evangelia a lidi pak zanecháme, aby si na zbytek nějak přišli sami.

Pavlova a Barnabášova neobvyklá zpáteční trasa cesty do Antiochie ve Skutcích 14 nám ukazuje jiný způsob, jak o hlásání evangelia přemýšlet. Po úspěšném pobytu v Derbe (14:21) se vydávají zpět do Antiochie. Místo toho, aby putovali přirozenější severovýchodní trasou z Derbe do syrské Antiochie, vydali se cestou, kterou původně přišli: přes Lystru, Ikonium a Pisidskou Antiochii. Nebylo to tak, že by v těchto městech sdíleli evangelium, odškrtli si je z pomyslného seznamu a šli domů. Naopak, vrátili se do křesťanských společenství, která už založili a posilovali tamní učedníky. Připomínali jim, že utrpení, kterým budou muset projít, není zbytečné, ale naopak je součástí cesty do Božího království (14:22). Nenechali tyto nové křesťany bez silného vedení a náležitého vyučování, ale vrátili se k nim, ustanovili mezi nimi starší, a důvěřovali Bohu, že je použije, aby pečovali o Jeho církev (14:23).  

Jednání Pavla a Barnabáše odhaluje něco důležitého i pro ty z nás, které nikdy nebudou putovat stovky kilometrů, aby sdílely evangelium. Ukazuje nám důležitost učednictví. Pavel a Barnabáš důvěřovali, že noví křesťané obdarovaní Duchem svatým budou pod Boží ochranou a posvěcením. Rozpoznali také, že oni dva byli povoláni, aby se stali součástí toho procesu. Nevnímali však, že veškerá práce leží jen na nich. Modlili se a postili se za to, aby jejich jednání bylo vedeno Bohem. Věděli, jak důležité je povzbuzení, vyučování a vedení nových věřících, a byli Bohu věrni v celém svěřeném úkolu, nikoliv pouze na jeho začátku. 

Koho Bůh přivedl do života vám, abyste ho vedly a vyučovaly? Pavlova a Barnabášova práce nám může připadat ohromující a napínavá, ale ve skutečnosti byla asi mnohem méně záživná, než se může zdát na první pohled. Vždyť strávili mnoho dní na cestách od města k městu a když povzbuzovali nové křesťany, nebylo to vždy skrze dramatické proslovy nebo výjimečné chvíle. Dost možná se jednalo spíš o obyčejné každodenní rozhovory, výpomoc se všedními povinnostmi anebo využití drobných příležitostí, aby obrátili zaměření nových křesťanů na Boží království. 

Možná si neuvědomujeme všechny příležitosti, které máme, abychom mohly budovat Jeho království, šířit evangelium a proměňovat životy lidí. Možná jsou mnohé z nás povolávány právě k návratu, namísto toho, abychom se hnaly za další věcí, k dalšímu městu, další misii, dalšímu člověku. 

Vraťte se k lidem, kteří potřebují vaše vedení a lásku. Vraťte se ke křesťanským společenstvím, která potřebují vaši přítomnost a působení. Vraťte se tam, kde je potřeba vaše služba. Zpáteční cesta není rychlá ani snadná – podívejte se na Pavla a Barnabáše – ale často se opravdu vyplatí.

Výzva na týden 4: Učedníci byli věrní v povzbuzování jeden druhého. Koho můžete tento týden povzbudit vy? Zamyslete se nad způsobem, kterým danou osobu můžete posílit ve víře – a pak to udělejte!

Plán čtení na týden 4:

Verš k zapamatování:

Zmocněná

Světlo národům

Když jsem byla malá, jeden z mých nejoblíbenějších televizních pořadů se jmenoval „Tým A“. Byl o skupině lidí, kteří pomáhali těm, kteří se neměli na koho jiného obrátit. Vždy dokázali, co si usmysleli. Jedna z nejznámějších frází z tohoto programu byla: „Není to úžasné, když se náš plán naplní!“

V knize Skutků vidíme Boží záměr, který se naplňuje podle plánu. Ježíšova poslední slova učedníkům tady na zemi se začínají plnit. Než své učedníky opustil, řekl jim Ježíš: „…ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“ (Skutky apoštolů 1:8). 

Napříč touto biblickou knihou čteme o tom, jak Bůh působil skrze Ducha svatého, a to i za hrozných okolností. V kapitolách 1-7 čteme o rané církvi (především) v Jeruzalémě. Od kapitoly 8 po kapitolu 12 čteme o tom, jak se církev a s ní i evangelium, začala v důsledku pronásledování šířit do Judska a Samařska. V kapitole 13 se dozvídáme, jak se evangelium začalo šířit až na sám konec země díky Pavlovi, který vyjel na svou první misijní cestu. 

Když Pavel a Barnabáš přijeli do Pisidské Antiochie, prvním místem, které navštívili, byla synagóga. Pavel zde vyučoval ze Starého zákona, což byla slova, která jeho posluchači dobře znali, ale zahrnul do svého učení také vysvětlení toho, jak Ježíš naplnil všechna jeho proroctví. Všichni odcházeli s touhou slyšet a dozvědět se víc (verš 42).

Další týden „…přišlo skoro celé město slyšet Boží slovo” (verš 44). A to se nelíbilo Židům. „Naplnila je závist“, která je vedla k rozhněvané a urážlivé kritice Pavla. Židé z Pisidské Antiochie dokonce následovali Pavla a Barnabáše až do dalšího města, které bylo přes 120 km daleko, aby tam zabránili šíření Božího slova!

 Závist je silná emoce, která nás okrádá o radost, a dokonce nás může přivést k ospravedlňování našeho až děsivého chování. List Jakubův 3:16 nás varuje: „Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost.“ Závidíte někdy věřícím kolem vás, protože mají jiná obdarování? Či službě nebo církvi, které rostou? Můžeme být naplněné buď radostí nebo závistí – ale nikdy obojím současně.

Boží plán pokračoval i navzdory reakcím Židů a Pavel byl pověřen být světlem pohanům. V jednu chvíli citoval z Izajáše 42:6: „Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům…“ To nám připomíná fakt, že Boží záměr byl, aby Izraelité byli vyvoleným lidem, který přivede všechny národy zpět k Němu. V tomhle ohledu ale bohužel selhali. 

Když pohané zjistili, že jim Bůh poslal Pavla proto, aby jim řekl, že spása je i pro ně, „radovali se a velebili slovo Páně.” Zjistili, že nejsou vyloučeni. I nás by tato skutečnost měla přivést do radosti a velebení, protože Boží plán a Jeho záměry zahrnují i naše životy, ať už pocházíme odkudkoliv!

Verše 47-49 jsou pro Boží plán klíčové – vidíme zde zásadní změnu. Do této chvíle byla většina věřících židovského původu. Nyní k víře přicházejí hlavně pohané a zakládají první převážně pohanské církve. Navzdory očividným těžkostem, kterým čelili, byli „naplněni radostí a Duchem svatým.“ Církev nadále rostla, ale odteď už byla z většiny pohanského původu. 

Tato kapitola nám nabízí dvě různé reakce na evangelium. Reakce těch, kteří dobře znali Starý zákon a čekali na zaslíbeného Mesiáše, byla reakce zatvrzelého srdce. Ti, kteří Starý zákon natolik neznali, reagovali se srdcem otevřeným.

Nikdy nemůžeme předpovědět, jaká bude reakce lidí na evangelium, nebo kdo uvěří. To ví jedině Bůh. My jsme povolány k věrnosti – máme Jeho dobrou zprávu nejen žít, ale také hlásat. Když přijde příležitost, sdílejme Boží pravdu s ostatními. Tímto způsobem se stáváme součástí naplnění Božího plánu šířit evangelium až na sám konec země. Jsme součástí plánu, který je popsán v knize Zjevení Janovo 7:9: „Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem…”. Není to úžasné!?

Boží plán se naplňuje. Věřím, že se každá z nás může přidat k Týmu A a říct: „Není to úžasné, když se náš plán naplní!“ Pojďme dál v radosti a v síle Ducha svatého šířit slovo Hospodina.

Zmocněná

Přes noc

Můj tatínek mi jednou řekl něco, z čeho se pro mě stalo úžasné motto do života. 

„Věci se mohou změnit přes noc. Nevzdávej to, máš před sebou spoustu života.“

Vím, že to neřekl jen tak, jako prázdná slova útěchy. Vím to, protože jsem strávila roky pozorováním svých rodičů, jak se modlí za naprosto vše: za rodinné večeře, za mě a mé bratry, finance, ochranu během prázdnin a cestování, za kamarády a členy rodiny, kteří procházeli těžkým obdobím, zdravotní potřeby a mnoho dalšího. Vím, že když řekl: „Věci se mohou přes noc změnit“, nebylo to z přesvědčení, že v životě nepřijdou těžké chvíle. Byla to připomínka toho, že Bůh v našich životech neustále působí, ať už v dobrých časech nebo v těch těžkých, a my Mu můžeme důvěřovat, protože nás každým obdobím v životě bezpečně provede.

Proto mám dvanáctou kapitolu knihy Skutků moc ráda. Petr je uvězněn a má předstoupit k neoprávněnému soudu. Stojí za ním ale zástup přátel a dalších věřících, kteří se za něj modlili, a kteří věděli, že jejich modlitby mohou věci změnit.

Během temného období izolace a osamělosti měl Petr mnoho důvodů k tomu, aby ztratil veškerou naději a začal věřit, že na něj Bůh zapomněl. Hospodin mu ale do té temnoty poslal světlo. O půlnoci byl Petr probuzen andělem, který mu nařídil, aby vstal, oblékl se a vyšel z vězení ven. Petr si určitě musel myslet, že se mu to jen zdá. Tak jednoduché? Takové věci se jen tak nestávají.

Ale stejně jako v životě Petra platí tato pravda i dnes pro nás: neexistuje nic, co by Bůh nedokázal. Jeho Slovo, Jeho plán a Jeho záměry pro naše životy nemohou být zastaveny – žádný člověk, žádná pandemie, žádná odkládání nemohou zabránit, aby dokončil své záměry v nás a skrze nás.

Když žijeme s nadějí a jistotou, že Bůh je větší než naše okolnosti, a že modlitba má moc věci změnit, vytváříme prostor pro víru, která v našich srdcích roste a kde se Jeho Slovo stává živým a mocným. Naše naděje není jen pro nás, ale také pro ty, kteří jsou kolem nás a potřebují slyšet o Bohu, který je milující a věrný.

Možná jsme jen jeden nebo dva dny od zázračné odpovědi na naše modlitby. Když nevíme, jak dál, modleme se. List Jakubův 5:16 nám připomíná: „Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ Nevzdávejme to v modlitbách za naši rodinu a milované. Příběh, který Bůh píše skrze váš život a vaši rodinu ještě neskončil. Kdo ví, třeba stále působí a posílá vám světlo uprostřed temnoty.  

Hospodin dokáže proměnit to, co mělo způsobit škodu a bolest tak, abychom žasly nad Jeho mocí, věrností a dobrotou. A to i v těch nejtemnějších chvílích našeho života.

„Ale slovo Páně se šířit nepřestalo“ Skutky apoštolů 12:24. 

Když se s ostatními sdílíme o tom, jak nás Pán Bůh zachránil, jak odpověděl na naše modlitby a jak nás nikdy neopustil, jsou naše životy – neboli naše svědectví – důkazem zázračné Boží moci. Taková svědectví probouzí naději a víru. Je to jako bychom rozdmýchávaly plamen víry: čím více slýcháme o Boží věrnosti, tím více víry máme a Jeho Slovo se v našich životech stává osobnějším a živějším.

Mou modlitbou je, abychom v životě během všech těžkých chvil nechaly Boží Slovo a Jeho zaslíbení růst v našich srdcích a přetékat způsobem, který svědčí lidem kolem nás o síle, dobrotě a věrnosti našeho Hospodina – ať už se děje cokoliv.

Zmocněná

Evangelium nezná favority

Celý svět dnes sleduje vývoj koronavirové pandemie. Postihla miliony lidí, ale dopad má na nás všechny. Tento nový virus nezná hranic. 

Existuje ale i další nemoc, která nezná hranic a zasahuje do života každé z nás: předsudky. Tahle nemoc však není vůbec nová. 

Desátá kapitola knihy Skutků je plná vizí, ale v jádru je to příběh falešných dojmů, představ a předsudků.

Petr byl vedoucím apoštolů, nicméně tato kapitola odkrývá jeho přetrvávající přesvědčení, že Ježíšova oběť byla pouze a jedině pro židovský národ. Až skrze své vize a hovory s Kornéliem došel Petr k závěru, že „nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech“ (Skutky apoštolů 10:34-36). Stalo se tak léta poté, co Kristus zemřel a vstal z mrtvých, ale Petr konečně pochopil, že se mýlil a přiznal svou chybu. Konečně pochopil, že Ježíš byl seslán, aby vykoupil jak Židy, tak i pohany.

Předsudky jsou všudypřítomné a my lidé jsme přišli na způsoby, jak diskriminovat a rozdělovat na základě skoro čehokoliv: rasy, země původu, kultury, náboženství, pohlaví, socioekonomického postavení, věku apod.

Někdy jsou předsudky zcela očividné – jako činy z nenávisti. Tuto formu je jednodušší rozpoznat, ale musíme se naučit nemlčet, když jsme jí svědky. Mnohé předsudky mohou ale být velmi nepatrné a těžko rozpoznatelné. Postupně se stávají pozadím a součástí kultury.

Předsudky mohou být jak úmyslné, tak neúmyslné, ale ať už jsou jakékoliv, mají velký dopad na životy lidí. 

Boží láska ale převyšuje lidmi vytvořené hranice. Ježíš přišel, aby nás vykoupil. Nás VŠECHNY.

Modleme se, abychom dokázaly lidi kolem nás vidět Božíma očima, stvořené podle Jeho obrazu.

Modleme se a prosme Boha, aby nám sňal klapky z očí. 

Prosme Boha o očištění od jakékoliv předpojatosti, kterou skrýváme, nebo od předsudků, které máme.

Hospodin stvořil život každé z nás podle svého obrazu a touží po spáse každé duše. Dobrá zpráva evangelia se má sdílet, ne schovávat pro sebe. Byly jsme vykoupené milostí, ne činy, ale dokud na světě existují předsudky, máme před sebou moře práce. Musíme se polepšit. Musíme se chovat lépe. Životy druhých na tom doslova závisí.

Výzva na týden 3: Raná církev rostla, protože věřící neustále sdíleli pravdu evangelia s dalšími lidmi. Kde můžete i vy sdílet evangelium tento týden? Jakou jednu praktickou věc můžete udělat, která vám pomůže sdílet dobrou zprávu Ježíše Krista s lidmi ve vašem životě?

Plán čtení na týden 2:

Verš k zapamatování:

Zmocněná

Odevzdejme vše

Miluju příběhy o Bohu. A vy? Skutky apoštolů 9 nám dávají nahlédnout do jednoho z nejsilnějších příběhů vykoupení v historii lidstva. Muž se zatvrzelým srdcem a odhodlaností zničit křesťanství se setkává s Ježíšem a jeho život je navždy proměněn.

Pavel se obrátil od své pýchy a odevzdal svůj život Spasiteli. Mám husí kůži, když si představím, jak ho Ježíš zastavil a navždy změnil.

Pastor církve, které jsem součástí, rád říká, že vztah s Ježíšem mění naprosto vše. Tohle platilo i v případě Pavla. Už nikdy se nevrátil k tomu, kým byl dřív.

A co vy, mé milé? Už jste s Ježíšem někdy prožily chvíli jako byla ta na cestě do Damašku? Otevřel vám oči natolik, abyste viděly, že potřebujete odpuštění? Přijaly jste tu dobrou zprávu, že už se nemusíte snažit samy zachránit, protože Ježíš zemřel namísto vás? Stejně jako Pavel máme i my možnost všechno odevzdat Ježíši a zakusit Jeho nádhernou milost.

Nezapomínejme, že Pavel během své cesty jako křesťan čelil odporu a neporozumění, (ale přesto vytrval?). Každý den se musel znovu rozhodnout pro Ježíše. I když to bylo těžké a neviděl vždy Boží zaopatření, nepřestával se rozhodovat pro Krista. Udržel (si?) víru (zdárně?) až do konce. 

Abychom mohly jít za Kristem naplno, musíme si přivlastnit jiný úhel pohledu než ten, který mají lidé tohoto světa. Musíme být ochotné jít za Ježíšem, namísto za uspokojením naší přirozenosti. Stejně jako věřící rané církve ve Skutcích, kterým Pavel sloužil, musíme být i my připraveny dát svůj život všanc.

Následovníci Krista z rané církve volili bázeň před Hospodinem namísto strachu z lidí, i když čelili pronásledování a utrpení.

„A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval.“ – Skutky apoštolů 9:31

Milé sestry v Kristu, nikdy nebudeme litovat, když své životy odevzdáme Bohu jako živou oběť. Zemřít sobě samé a odevzdat se Ježíši přináší to nejsladší ovoce:

  • I když čelíme mnoha problémům, zakoušíme Boží pokoj.
  • Když padáme pod jejich tíhou, sám Hospodin nám dává sílu.
  • Během dní, kdy se cítíme sklíčené, Duch svatý nám přináší útěchu a moudře nám radí.

Rozhodněme se tedy ještě dnes, že každý den začneme prohlášením: „Ježíši, vše Ti odevzdávám.“ Důvěřujme, že nás Duch svatý zmocní nadpřirozeným pokojem, silou a povzbuzením. Každý z našich proměněných životů bude svědectvím o Spasiteli, který je cestou, pravdou a životem.

Zmocněná

Život plný toho, na čem opravdu záleží

„…a řekl: ‚Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ – Štěpán, Skutky apoštolů 7:56

Když členové rady uslyšeli, co jim Štěpán říká, rozzuření pravdou, kterou nechtěli slyšet, začali křičet a zacpávat si uši a všichni se na něj vrhli, aby ho odtáhli pryč z města a ukamenovali.

Jejich reakce potvrdila Štěpánova slova: byli stejní jako jejich otcové, kteří vraždili ty, jež poslal Bůh.

Uprostřed veškeré té nenávisti Štěpán vzhlédl a uviděl Ježíše. Ale nebylo to jen tak, uviděl ho STÁT na jeho počest! Tahle představa mi vhání slzy do očí! I když lidé kolem Štěpána nenáviděli, Ježíš se postavil na jeho počest a dal mu najevo, že při něm stojí, i když všichni ostatní byli proti němu. 

Ježíš se ten den nepostavil zázračně do cesty kamenům, které ukončily život Štěpána. Místo toho se postavil na počest života, který byl stráven tím, na čem opravdu záleží.

Příběh Štěpána mi připomíná, že na délce mého života nezáleží. Na čem záleží je, jak se rozhodneme dny, které nám byly dány, prožít. 

Štěpán zemřel jako mladý muž, ale Hospodin si jeho život použil ke změně směru dějin a k tomu, aby celý svět vzplál pro Jeho slávu.

Musíme si dávat pozor na to, čemu v životě říkáme tragédie a úspěch. Z pohledu světa by se Štěpánův život mohl zdát jako tragédie – krátký život mladého muže. Z Božího pohledu byl ale Štěpánův život jako sirka, která zažehla tento svět – a začalo to jeho jiskrou.

Jaká byla Štěpánova reakce na ty, kteří ho nenáviděli? Modlil se za ně.

„Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.“ – Skutky apoštolů 7:59-60

Ať už si lidé mysleli cokoliv, Štěpánův život nebyl promarněn.

V davu přihlížejících byl jeden mladý muž jménem Saul. Držel a hlídal roucha těch, co Štěpána kamenovali. Saul nebyl pouhým divákem této vraždy, ale aktivně ji podporoval (Skutky apoštolů 7:56, 8:1).

Ten den započalo pronásledování křesťanů v Jeruzalémě. Saul doufal, že dokáže zničit celou jejich církev a začal muže i ženy za jejich víru věznit. Saul si ale neuvědomil, že tím naopak napomohl šíření evangelia, protože díky tomuto pronásledování začali křesťané utíkat do Judska, Samařska a dalších částí světa. Je to krásným důkazem toho, že co Satan zamýšlí ke zlému, Bůh si dokáže použít k dobru. Nikdy na tuto pravdu nezapomínejme. Platila jak tehdy, tak i dnes.

O pouhou jednu kapitolu později čteme o setkání Saula s Ježíšem, které navždy proměnilo jeho život (Skutky apoštolů 9). Jeho příběh nám připomíná, že nikdo není příliš daleko od Boha. Od chvíle obrácení se Saulovi začalo říkat Pavel. Může se to zdát jako malá změna jména, ale ukazuje na obrovskou změnu v jeho životě a obrácení k víře v Krista.

Bůh nadále mění životy. Co dělal kdysi, dokáže i dnes a zítra. Žádný život není ztracen natolik, aby se k němu Bůh nedokázal dostat.

Tolikrát jsem přemýšlela nad příběhem těchto dvou mužů, Štěpána a Pavla, a zajímalo by mě, zda Pavel někdy přemýšlel nad svým podílem na smrti Štěpána. Zajímalo by mě, kolikrát se Pavel navracel k posledním slovům Štěpána a jeho odpuštění, které i tváří v tvář smrti nabízel těm, kteří ho mučili. Přinášely mu tyto vzpomínky uspokojení nebo smutek? Nebo možná směs obojího?

Bůh si Štěpánovu bolest a utrpení použil – a použije si i tu vaši.

Existuje větší plán našich životů než ten, který z našeho pozemského úhlu pohledu vidíme. Bůh působí skrze naši bolest a utrpení stejně jako to dělal u Štěpána: aby svědčil světu, který nás pozoruje. Možná si používá i váš život k tomu, aby plamen víry hořel dál.

Milujme Boha nesmírně!