Jonáš

Týden 4 – Jonáš – Milujme nemilované… povolání k akci!

W4D5_blogheaderW4D5_SOAP

Jeho prázdné oči zachytily mou pozornost ve chvíli, kdy jsem nastoupila do autobusu jednodenního školního zájezdu.

Během jízdy by si člověk řekl, že v autobuse plném dětí budu já ta „mimo“, ale netrvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že to on je tam mimo – kluk, kterého životní okolnosti přivedly na úplně jiné myšlenky, než jeho mladí spolužáci dokázali pochopit.

Žádný rodič by si ho nevzal na dohled dobrovolně.

Byl neposedný a úzkostlivý a vzdorovitý. Neustále vyžadoval pozornost. Žádal o lásku tím jediným způsobem, který znal.

Když šla celá skupina jedním směrem, on utíkal druhým. 

Když paní učitelka chtěla ticho, začal vykřikovat ještě hlasitěji. 

Když se všichni snažili posunout kupředu, on zaryl paty a nenechal nikoho projít.

Z nějakého důvodu ale vyhrál mou pozornost a nemohla jsem z něj spustit zrak. Když se nikdo nedíval, přestal na chvíli dávat pozor, jeho přetvářka rebelského dítěte spadla a já jsem najednou uviděla tu tichou touhu v jeho očích.

Byla to touha být zachráněn. Touha být vidět a znán a stejně milován a přijat.

Nedívej se nikomu do očí, jinak se všechno zkomplikuje.

Ale Boží Duch – který často jemně působí – mě nenechal sklopit zrak. Ježíš by ho také nesklopil.

Sehla jsem se k němu, podívala jsem se do těch ztracených očí a jemně jsem zašeptala: „Ahoj, ráda bych dnešní den strávila s tebou.“

Nebyl si jistý.

Už se mu někdy stalo, aby kdokoliv poprosil o svolení vstoupit do jeho světa?

Časem, kousek po kousku, začal prokazovat vlídnost.

Přišel smích.

Dokonce důvěra.

Těžká a bolestivá slova začala časem přetékat z úst kluka, který za svůj devíti-letý život zakusil víc než já za svých čtyřicet čtyři.

Nebylo to pohodlné.

Nebylo to jednoduché. 

Nebylo to oblíbené.

Bylo to ale přesně místo, kde mě v tu chvíli Bůh chtěl…

„Hospodin je milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává.“
– Žalmy 145:8-9

Než nás vyzvedl autobus na cestu zpátky, jeho osobní bublina se zmenšila a neváhal se vmáčknout na sedačku mezi mou dceru a mě.

Když se mě zeptal, co budu dělat o víkendu, řekla jsem mu, že půjdu s rodinou do sboru.

„Moje babička mě taky někdy bere do sboru,“ řekl mi a jeho oči zářily.

A v té chvíli udělal Bůh to, co umí nejlépe – otevřel dveře k lidem a na místech, kde bychom to očekávaly nejméně.

Mluvili jsme o Ježíši a Jeho lásce k lidem…

O Tom, který zachraňuje před utopením. 

O Tom, který vidí bouřící se rebelská srdce a má soucit.

O Tom, který nabízí milost i tomu nejhoršímu provinilci.

O Tom, který nás zná, odpouští nám, a stejně nás díky své nekonečné milosti miluje a přijímá.

A uprostřed autobusu plného smějících se a křičících dětí sklonil svou hlavu a zašeptal: „Já věřím…“

________________

Tři dny v břichu obrovské ryby nedokázalo naplno proměnit Jonášovo srdce, ale existují jiné tři dny, které změnily úplně všechno…

Jonáš utíkal pryč od svých nepřátel, zatímco Ježíš jim šel naproti.

Jonášovi šlo o sebe-záchovu, zatímco Ježíš přišel jako oběť.

Skrze Ježíšovu smrt, pohřbení a vzkříšení přišla Jeho milost, která znamená spasení (Titus 2:11).

Teď je řada na nás. S vědomím Boží moci, která žije v nás, kéž milujeme nemilované…

U Jeho nohou,

whitney

————————————————

Naše DALŠÍ nová studie… Boží zaslíbení!

Věděly jste, že když si zakoupíte studijní deník Miluj Boha Nesmírně, pomáháte tím šíření Božího Slova ve více než 20 jazycích kolem celého světa? DĚKUJEME za vaši podporu v překonávání finančních a jazykových překážek, aby více žen po celém světě mohlo přijít k Boží pravdě ve svém rodném jazyce!

Screen Shot 2018-10-09 at 20.48.47

Jonáš

Týden 4 – Jonáš – Povolání k soucitu

W4D3_blogheader

W4D3_SOAP

Musím přiznat, že jsem za poslední čtyři týdny během studie Jonáše byla mnohokrát usvědčena. Jakoby mi Jonášův příběh ukázal, jakého rozmazleného fracka mám v srdci.

Kňourám, když se věci nedaří tak, jak bych chtěla.

Divím se, proč Bůh nedělá to, co chci.

Přeju si, aby můj život byl jiný.

Trávím až příliš času trucováním nad zklamáními ve svém životě.

Často mám zkreslený pohled na věc a potřebovala bych, aby se mnou někdo zatřásl.

Bůh je se svými dětmi tak trpělivý a byl neustále k dispozici svému marnotratnému prorokovi, aby mu pomohl uvědomit si, jak sobecké má srdce. Bůh to s Jonášem nikdy nevzdal.

Miluje nás natolik, že nás neustále zahrnuje novou milostí. Objímá nás svým soucitem a vyzývá nás k odpočinku, hned co se odevzdáme a vyznáme.

Stejně jako v příběhu Jonáše, tak i v našich životech Bůh chce, abychom pochopily, že Ho více zajímá kultivování našeho charakteru než vyslýchání našich výkřiků o pohodlí.

Bůh nám prokazuje milost – ne proto, že bychom si ji zasloužily, ale proto, že je věrný a dodržuje svá zaslíbení. Je pomalý k hněvu a nikdy na naše nevěrná srdce nereaguje jinak než utvrzením své neochvějné lásky. Možná nás nechá zakusit nepohodlí, ale to proto, že nás vede zpět do okruhu své ochrany.

Než se s Jonášem na konci tohoto týdne rozloučíme, musíme se dobře podívat do zrcadla Božího Slova, kde uvidíme Jeho soucitné srdce.

Urážíme se rychle?

Vzdáváme to s ostatními, když nejsou podle našich představ?

Vyčlenily jsme se ze společenství, protože nás někdo zklamal?

Přestaly jsme se ozývat přátelům, kteří prochází těžkým obdobím?

Je dnes naše srdce plné kňourání nebo chvály?

Bůh po Jonášovi chtěl slitování nad Ninivany – protože miluje celý svět. Miluje každého člověka, který právě teď dýchá a chodí po této zemi.

Nenechme si ujít Jonášovo poselství. Bůh s námi nechce jednat podle toho, co si díky hříchu zasloužíme. Každé ráno s vycházejícím sluncem přijímáme Jeho novou čerstvou milost.

Jako ženy, které zakusily Boží slitování, máme prosazovat Jeho poselství tím, že vezmeme mop a uklidíme a tím, že uvaříme večeři pro někoho, kdo zrovna potřebuje extra péči a lásku. Máme jít vstříc nemilovaným a zanechat v jejich životech stopu Boží lásky.

Kéž odoláme pokušení sedět v koutě a kňourat.

Prosme Boha o čerstvou perspektivu, jak někoho v našem okolí zahrnout Jeho soucitem a péčí.

Dnes je ten den, kdy můžeme začít znovu. Můžeme se ukázat, i když to není pohodlné. Můžeme sloužit v těžkých situacích. Můžeme prohlašovat životodárnou pravdu do životů těch, kteří Ho zoufale potřebují.

Byly jsme pověřeny misií soucitu.

Ve víře,

Lyli

————————————————

Naše DALŠÍ nová studie… Boží zaslíbení!

Věděly jste, že když si zakoupíte studijní deník Miluj Boha Nesmírně, pomáháte tím šíření Božího Slova ve více než 20 jazycích kolem celého světa? DĚKUJEME za vaši podporu v překonávání finančních a jazykových překážek, aby více žen po celém světě mohlo přijít k Boží pravdě ve svém rodném jazyce!

Screen Shot 2018-10-09 at 20.48.47

 

 

 

 

Jonáš

Týden 4 – Jonáš – Jonášovo poslání

W4D1_blogheaderW4D1_SOAP

Hlavní myšlenka většiny prorockých knih v Bibli je samotné poselství určitého proroka. Kniha Jonáš se ale vyjímá, protože namísto poselství se spíš soustředí na samotného proroka. Sám Jonáš je tím poselstvím.

Jeho činy nám připomínají, že lidé nejsou jako Bůh. Jonáš je dokonalým příkladem privilegovaného (neboli zvýhodněného) pokrytectví a nemilosrdné pýchy. V této knize se ztotožňujeme s prorokem, o kterém čteme. Všechny jsme jako Jonáš. Všechny hřešíme, ať už nás Bůh povolává k čemukoliv. Jonáš možná byl Božím prorokem, ale potřeboval stejnou milost jako Ninivané. Neexistuje žádný počestný člověk – ani jeden. (Římanům 3:10)

V dnešních verších vidíme Jonášovu nejslabší stránku. Celé město se vyznává. Probíhá probuzení a Jonáš je naštvaný. Chtěl, aby lidé z Ninive dostali, co si zaslouží, namísto Božího milosrdenství.

Je jasné, že Jonáš nepochopil milost. Nepochopil, že si zaslouží stejné odsouzení, které si zasloužili lidé z Ninive, ani že byl stejným hříšníkem jako byli oni. Kdyby skutečně porozuměl milosti, nechoval by se tak nadřazeně. Teprve pak by mohl radostně – a ne naštvaně – slavit Boží dar pro všechny, kdo se vyznají.

Jestli je Jonáš posláním této knihy, pak se musíme ptát čemu se od něj máme naučit. Co nás Bůh chce naučit skrze Jonášův život?

Poslání Jonášova života může být varováním

Díváte se na ostatní hříšníky shůry? Jste přesvědčené, že nejste tak špatné, jako jsou lidé ve vězení? I když vypadají důsledky našich hříchů na této zemi různě, každý z nich – malých i větších – si vyžádal Ježíšovu smrt. Nejsme o nic lepší než kdokoliv jiný. Jsme prostě hříšníci zachráněni Boží milostí.

Poslání Jonášova života může být povzbuzením

Jonáš nerozuměl Božím plánům. Vlastně s Bohem dokonce nesouhlasil. Boží cesty ale nejsou naše cesty, protože jsou mnohem lepší – i když jim zrovna nerozumíme. Jednou potkáme člověka z Ninive. Bude to jeden z mnoha lidí v nebi chválících Boha. Jonáš možná nerozuměl tomu, proč ho Bůh posílá za takovými zlými lidmi, ale to nevadí. Bůh nám nemusí vše vysvětlovat. Stačí, že nám dal poznat svou milující a férovou povahu – On je dobrotivý a spravedlivý. Nakonec to vše bude dávat smysl a uvidíme v Jeho plánu nečekanou a skrytou krásu.

Nenechme Boží tajemné cesty, aby nás rozčílily nebo dovedly ke smýšlení, že naše vlastní cesty jsou lepší než ty Jeho. On je Bůh a my pouze lidské bytosti. Radujme se v pravdě, že ať už má Bůh v plánu cokoliv, zůstává navždy dobrým a spravedlivým Pánem.

S pohledem na Ježíši,

jen

Týden 4 – Plán čtení

RP_W4

Týden 4 – Výzva

Jonáš bojoval s Božím plánem, což v jeho životě vyústilo v pocitu marnosti, hněvu a neposlušnosti, protože nechtěl porozumět Boží milosti. Zapřemýšlejte a sepište si způsoby a oblasti života, kdy jste také bojovaly s Božím plánem. Přemýšlejte nad Boží dobrotou a milostí a možná si najděte pár veršů, které o těchto Božích vlastnostech mluví. Nakonec napište, jak vám tyto pravdy z Jeho Slova pomohou přijmout Jeho plán a vůli v životě rychleji.

Jonáš

Týden 3 – Jonáš – Boží srdce

W3D5_blogheader

W3D5_SOAP

Byl mrazivý zimní den a já jsem ve schránce našla dopis. Bylo to v době, kdy lidé stále komunikovali skrze ručně psané dopisy. Tenhle neměl zpáteční adresu, a tak jsem netušila, od koho je. Rychle jsem se na dopis podívala a vyskočila na mě tato slova: „Bůh mi odpustil a já doufám, že ty mi také odpustíš.“ Najednou se mi zastavilo srdce. Najednou jsem přesně věděla, od koho ten dopis je.

Byla jsem naplněna záští. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak si troufá poslat mi dopis! Snad si nemyslel, že jeden kus papíru dokáže napravit roky bolesti, trápení a zneužívání? Po chvíli jsem si uvědomila, že on není jediný, na koho můj vztek míří.

Zuřila jsem na Boha. Jak jsi mohl, Pane!?!? Jak jsi mohl odpustit muži, který mě tak zneužil? Jak jsi z něj mohl udělat „bratra“ v Kristu? Nenávidím ho, Pane, a Ty bys měl taky!

Bylo mi špatně. Po dobu několika dnů mi po tváři tekly obrovské horké slzy. Trápila jsem se. Zuřila jsem. Utekla jsem z církve. Slova z Bible se zdála dutá a prázdná.

Byla jsem Jonášem.

Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. – Jan 3:17

Ironií bylo, že jsem odpuštění svých hříchů vnímala jako důkaz Boží milostné lásky vůči mě, ale hřích tohoto muže jsem viděla jako ospravedlnění Božího hněvu vůči němu. Chtěla jsem Boha podle vlastního srdce – boha, který mi nekonečně odpouští, ale přísně trestá mé nepřátele. To ale není Bůh Bible.

Boží srdce vůči každému člověku – každému hříšníku – je, aby ani jeden člověk nemusel strávit věčnost bez Něj v pekle. Bůh miluje a touží po hlubokém spojení s každou z nás skrze vykoupení Jeho Syna, Ježíše Krista. Bůh je bezedným zdrojem milosti a slitování a nechce, aby žádný člověk zahynul. Od chvíle, kdy se rozhodneme pro Ježíše, nejen že je nám k dispozici Jeho odpuštění, ale také Jeho dokonalá spravedlnost. Ježíš je našim propojením s Bohem a vede nás do věčnosti. To je evangelium.

Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. – Žalmy 103:8-10

Nejedná s námi tak, jak si podle našeho hříchu zasloužíme a neodplácí nám podle našich nedostatků.

Stydím se přiznat, že ve své pyšné zlosti a hořkosti jsem se rozhodla, že člověk, kterého Bůh stvořil, si nezaslouží Jeho odpuštění a milost. Vztek mě zaslepil vůči pravdě Božího Slova. Neviděla jsem světlo evangelia Ježíše.

Zdá se nám hloupé a lehkomyslné, když Ježíš, náš Dobrý pastýř, opouští devadesát devět oveček, aby šel hledat jednu jedinou… teda pokud ta jedna ovečka nejsme my. Ježíšovo vášnivé usilování o hříšníky určuje, kým je. A ta stejná vášeň by měla určovat i to, kým jsme my jako Jeho děti.

Neboť Syn člověka přišel, aby hledat a spasil, co zahynulo. – Lukáš 19:10

Dokonce i uprostřed mé neposlušnosti byl Duch svatý stále se mnou. Jeho ohromná láska mě přitáhla zpět k Němu. Klíč skutečného odpuštění v mém životě je pokorné smýšlení o tom, jak moc Bůh odpustil mě samotné. Abych se na své nepřátele nedívala z výšky, musím svůj zrak upínat na Kříž.

Když se přistihnu, že o někom přemýšlím podřazeně, připomínám si, že kým jsem je postaveno pouze a jedině na Ježíši a Jeho vykupujícího činu, a ne na tom, čeho jsem dosáhla.

Když přemýšlím o Ježíšově oběti na Kříži, připomínám si, že nebyla jen pro mě, ale pro všechny, a to i ty, kteří zhřešili proti mně.

Když přemýšlím nad evangeliem, připomínám si, že nejsem o nic výš než kdokoliv jiný. Před Křížem stojíme všichni na stejné úrovni. Nikdo z nás si nezaslouží Boží nekonečnou lásku, ale On nám ji stejně svobodně nabízí.

Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klane jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. – Žalmy 103:11-12

Přijde den, kdy se Ježíš vrátí. S ním přijde také soud pro všechny ty, kteří Ho odmítli. Ten den ale ještě nenastal. Proto musíme setrvávat v lásce… a to neustále, vytrvale a za každou cenu!

Skutečná křesťanská láska nepřichází sama od sebe. Je to oběť, kterou tento svět nikdy nepochopí. Kdyby nás láska k druhým a odpuštění jim nic nestálo, nevážily bychom si Ježíšovy obětavé lásky v našich životech. Čím více Ježíše máme, tím více budeme rozdávat Jeho lásky.

Láska není pouze něco, co Bůh umí… Láska je Bůh. Láska se nabízí obětavě a rozmanitě, a to bez diskriminace, bez váhání a bez souzení.

Ježíš milovat svého Otce a svůj lid natolik, že pro ně zemřel.

Neexistuje nic, co by Ježíš ve jménu lásky neobětoval.

Neexistuje místo, kam Ježíš nezajde.

Neexistuje člověk, kterého by Ježíš odmítnul.

Neexistuje hranice, kterou by Ježíš nepřekročil, když hledá ztracenou ovečku.

Ježíš přišel, aby spasil!

Pokoj a milost s vámi.

terria

Terria slouží v LGG jako “povzbuditelka” v týmu sociálních sítí. Žije ve Virginii, USA, se svým manželem. Je pyšnou maminkou dvou dcer, které studují na vysoké škole. Má touhu povzbuzovat ženy, aby vzaly Boží Slovo a držely se ho vší silou! Pracuje jako nemocniční sestra a často si s pacienty povídá o Boží lásce, kterou ve svém životě prožívá. I když je její život někdy chaotický, Bůh je věrný.

 

Jonáš

Týden 3 – Jonáš – Boží nekonečná milost

W3D3_blogheaderW3D3_SOAP

Další týden školy je u konce. Všichni jsou unavení. Všichni jsou nevrlí. A já jsem právě prožila jedno z těch odpolední s dětmi, kdy mi docházela trpělivost a měla jsem všeho dost. Měla jsem dost jejich hádek, nepořádku a neschopnosti najít boty, chytrých poznámek, hluchých uší a nevyhraněné neposlušnosti. Když jsem ale po několikáté křičela: „Kolikrát ti mám říkat…“, najednou jsem se uslyšela a zastavila svá slova.

Byla to pro mě pokořující chvíle, protože jsem si uvědomila, že mám mnohem víc chyb než mé malé děti. Bohu určitě přijdu jako stejně rozmazlené dítě. Jsem tvrdohlavá a rozhoduji se ignorovat Ho. Někdy jsem egocentrická a soustředím se na vlastní cestu životem. Někdy si stěžuji a pořád opakuji stejné věci dokola, dokonce i v modlitbě. Bůh mě vidí jako dítě – nejen proto, že jsem Jeho dcera, ale také proto, že se jako dítě ve své duchovní vyzrálosti chovám.

A jaký je mezitím rozdíl? Já časem ztratím veškerou trpělivost a vybuchnu, zatímco Boží milost nikdy nekončí. Hospodinova trpělivost nemá konců, protože jsme Jeho drahé děti. On nás neopustí.

Navíc máme vždy možnost vyznání. Vyznání je v určitém ohledu jako láska. Není to pouze slovo – je to čin. Můžeme se vyznat bez toho, aniž bychom vyřkly jediné slovo – stačí obměkčené srdce, které touží hledat Boží vůli a je si upřímně vědomé svých hranic. Jinak řečeno, pouhá slova nestačí, pokud za nimi není změněné srdce. Dnešní verše nás vedou do příběhu Jonášova života, ve kterém jsou zahrnuty všechny fáze proměny: útěk od Boží vůle, konečné vyznání a Boží milost – to vše nejen v životě tohoto proroka, ale také v životě Ninivanů.

Dokud jsme na tomto světě, boj s našim tělem a naší lidskostí nikdy neskončí. Příliš často se snažíme předstírat, že neselháváme. Křesťanský kazatel a autor Charles Spurgeon jednou vyjmenoval mnoho způsobů, kterými se snažíme zakrýt náš hřích: obřady, výmluvy, odůvodnění, tajnosti, lži, slzy, čas, vyhýbání se zodpovědnosti. Každý z nich je ale, samozřejmě, marný, protože před Bohem nemůžeme skrýt nic.

Charles Bridges v jednom ze svých kázání také popsal, jak můžeme skrývat hřích: „Bůh i člověk skrývají hřích – Bůh ve své nekonečné milosti a člověk ve studu a pokrytectví.“ Osobně bych svůj hřích chtěla přikrýt (vykoupit, uzdravit) milostí, ne zakrýt studem. Můžeme se chovat jako děti, zavřít oči a předstírat, že hřích není skutečný. Anebo ho můžeme přiznat, poučit se z něj a nechat se Bohem proměnit. V Přísloví 28:13 se píše: „Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.”

Jako křesťané jsme vyvolené. Nikdy nebudeme dokonalé, ale Bůh to s námi nevzdá. Jeho milost je nekonečná, tak pojďme před očima tohoto světa žít s vyznávajícím se srdcem.

sara

Jonáš

Týden 2 – Jonáš – Dívejme se skrze Jeho milost

W2D5_blogheaderW2D5_SOAP

Zažívám krásné období rodičovství. Naše děti rostou a každodenní učení se o životě už není jen na dětském hřišti. Bavíme se o kultuře tohoto světa, což nás vede hlubšího biblického vnímání. Otázky “proč” už nejsou jen žádosti o pomoc tří-letých dětí (i když odpovědi na takové “proč” otázky jsou určitě důležité pro duchovní základ). Teď už se ptají na věci ve světě a chtějí se bavit o Božím dokonalém charakteru, který si zaslouží náš čas a stadium.

Písmo je plné příběhů zlomených a vykoupených. Na každé stránce nás čeká tolik krásy a naděje. Čím víc Boží Slovo studujeme, tím víc uvidíme náš vlastní život skrze Jeho milost.

Milost: soucit nebo odpuštění prokázáno druhému někým, kdo má právo či moc ho potrestat.

Naši studii Jonáše procházím s čerstvým zrakem v tomto novém období života a učím se věci o samotném Jonášovi, některé nové věci o mně, ale nejvíc se toho učím o našem věrném Bohu, který rozdává více milosti, než si kdokoliv z nás zaslouží.

Dítě Boží, rozpoznej to krásné odpuštění a milost, které ti Bůh nabízí.

Byly dny, kdy jsem se na tu obrovskou rybu, která Jonáše spolkla, dívala jako na trest. Taky to tak vypadá, že? Vzpurný prorok utíká od Boha, a tak Bůh posílá nadpřirozenou bouři a obrovskou rybu, aby Jonáše spolkla a napravila jeho chování. Mohl si Bůh vybrat jiného, více poslušného člověka, kterého by poslal jako proroka hlásit Jeho plán? Samozřejmě. Boží záměr je ale Jeho sláva a dobro pro Jeho lid, a proto Mu nevadí dělat věci trochu jinak, než si je představujeme my.

V tajemství své lásky Bůh vychovává své děti (Židům 12:7-11). Vychovává nás ke svatosti, pokoji a spravedlnosti (Židům 12:10-11). Spravedlnosti ale docházíme skrze něco krásného – dostává se nám jí díky soucitnému Spasiteli, který je naplněn milostí. Jonáš si uvnitř ryby pamatuje… „Zachvátily mě vody.“ Byl zamotán do mořských řas, „závory země“ se za ním navěky zavřely.

„V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl…“

Zachytily jste to?

Ještě než byl spolknut, topil se, a ta velká ryba byla Boží odpovědí na Jonášovy výkřiky o pomoc. Nechutné vnitřnosti mořského stvoření byla Boží něžná ruka milosti, která Jonáše obklopila a vytáhla ho z jámy!

Co kdybychom místo odmítání Boží výchovy ji začaly vnímat jako otevřené dveře našeho vykoupení?

Jako reakci na Boží milost, kéž jsou naše životy poznamenány chválou a vděčností.

I když to určitě není dokonalá proměna (jak uvidíme později v této biblické knize), 2. kapitola je stejně pro Jonáše velkým obratným bodem:

Jonáš byl pokořen.

Jonáš rozpoznal Boží autoritu.

Jonáš rozpoznal svou nemravnost bez Boha.

Jonáš rozpoznal, že se musí otočit a poslechnout.

Jonáš chválil Boha za to, že ho zachránil.

Kdybychom se zeptali lidí okolo nás, řekli by, že jsou naše životy poslušnosti, vděčnosti a chvály odrazem našeho osobního života-proměňujícího vztahu s Ježíšem?

Protože nám v životě byla dána Boží milost, kéž ji štědře rozdáváme dál.

Jonáše odpuzovala myšlenka, že by měl šířit zprávu naděje v zemi svých nepřátel v Ninive. Místo toho chtěl, aby zažili Boží hněv. Když ale přijdeme tváří v tvář našim lidským potřebám a zažijeme proměňující lásku a odpuštění milosrdného Otce, cílem je začít se na svět a ostatní dívat skrze Jeho oči.

Jsme povolány jít do světa – šíříme Jeho lásku štědře a záměrně – i mezi našimi nepřáteli?

Bůh se neustále snaží dobýt naše srdce a od samého začátku si vybírá ty nejméně vhodné lidi, které povolává k tomu, aby šli a šířili povědomí o Jeho jménu. Proč? Aby se skrze Milost mohl padlý svět poznat Jeho odpuštění a nový život ve víře.

„Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.” – Žalmy 130:4-5

U Jeho nohou,

whitney

Jonáš

Týden 2 – Jonáš – Hospodinovy rázné činy

W2D3_blogheaderW2D3_SOAP

Druhá kapitola knihy Jonáše je slavným příběhem, kdy Jonáše spolkla obrovská ryba. Během toho, co v ní je, volá k Hospodinu o pomoc. Představte si na chvíli, že jste v jeho kůži. Byl hozen přes palubu lodě, což samo o sobě muselo být strašidelné, a teď je uvnitř obrovského mořského stvoření, stále naživu. Já byl zpanikařila.

Není možné, aby se člověk z takové situace dostal sám, a tak dává smysl, že Jonáš začne volat o pomoc k Bohu.

Bůh k Jonášem jedná velmi rázně. Někdy je to ale jediný způsob, kterým Bůh může zastavit naše životy a získat naši pozornost. Hřích není jen ohavný – jeho kořeny jsou také velmi hluboké.

Osobně nejsem velký zahradník a stydím se přiznat, že jsme jednou na zahradě měli plevel, který vyrostl tak vysoko, že jsme ho nemohli prostře vytrhnout, a to ani s pomocí zahradní motyky. Potřebovali jsme něco většího… A stejně je to i s našim hříchem. Jeho svírací drápy se dokážou zarýt tak hluboko do naší kůže, že musíme projít dlouhým bolestným procesem, než jsme schopné je odstranit.

Tady je několik možných důvodů, proč s námi Bůh musí zacházet rázně, když chce naši pozornost a když nám chce pomoct odstranit plevel hříchu v našem srdci:

  1. Jsme tvrdohlavé

Jsou chvíle, kdy zaryjeme paty a odmítneme se vyznat z hříchu, protože jsme tvrdohlavé. Prostě nechceme, a tak to neuděláme.

  1. Plevel hříchu samy pěstujeme

Jindy svůj hřích milujeme, i když nemáme čisté svědomí. Mylně se domníváme, že nás hřích nějakým způsobem naplní a přinese nám štěstí, a tak ho krmíme a zaléváme a myslíme si, že z něj vyroste krásný keř plný ovoce. Celou dobu ale trávíme pěstováním stromu plného plevelu – něčeho, co nás bez Božího zákroku zadusí. 

  1. Svůj hřích ignorujeme

Všechny z nás ví, že máme v životě hřích, ale místo abychom žádaly Boha, aby nám ho ukázal a pak trávily čas vyznáváním se a odstraňováním jej, předstíráme, že neexistuje, nebo že vlastně není až tak špatný. Časem nás naše hříchy ale přerostou a naše srdce zchladne vůči nebezpečím, která s sebou přináší.

Takové chování ústí v tom, že nemáme dostatečně dobré povědomí o tom, jak škaredé, nebezpečné a odporné naše hříchy jsou. Kdybychom to věděly, hřích bychom nenáviděly. Pokorně bychom se modlily o odpuštění a snažily bychom se dělat vše, co je možné, abychom se jich zbavily. Věděly bychom, že náš hřích ovlivňuje nejen naše duchovní zdraví, ale že má také vliv na ostatní lidi v našem životě.

Všimněte si u Jonáše několika věcí: ve svých modlitbách nikdy nepřiznává vinu a neprosí o odpuštění. Pokračuje ve své tvrdohlavosti, a dokonce je mírně povýšený (což uvidíme ve studii později). Když přijde na jeho hříšnost, je stále slepý a jeho odpor vůči Boží poslušnosti má vliv nejen na něj, ale také na námořníky a lidi v Ninive, které měl přivést k pokání.

Paradoxně je Jonáš více než ochotný přijmout Boží milost, když se ocitl v hříchu ryby, ale zdráhá se, když je stejná milost nabídnuta i lidem v Ninive.

Hřích je vážná věc, ať už mu rozumíme nebo ne. Někdy musí Bůh uchopit naši pozornost velmi rázným způsobem a násilně otevřít naše dlaně, abychom mohly pustit hříchy, se kterými se nechceme rozloučit – ale které nás pomalu zabíjí. Buďme vděčné za milost v našem životě.

S pohledem na Ježíši,

jen