Příběhy, Zmocněná

Zmocněná dnes – příběh Vicky

První velkou operaci jsem prodělala, když mi bylo 15 let.

Během desetiletí života se skoliózou (rotace do dvojité křivky) jsem za sebou měla tři velké operace a mnoho let boje s bolestmi a nepohodlím. Vše se nicméně podařilo dostat na snesitelnou míru a já byla schopná žít normální život.

S manželem jsme se vrátili z cesty po Myanmaru (Barmě), během které jsme se rozhodli, že se tam z USA přestěhujeme. Naplánovali jsme, že naši rodinu odstěhujeme za 6 měsíců a budeme tedy mít dostatek času na cestování po USA, loučení s rodinou a kamarády a na přípravu členů naší rodiny na život na druhé straně světa.

Krátce po návratu jsem ale začala mít bolesti. Začaly v mém koleni, postupně se posouvaly nahoru přes moji kyčel až se nakonec přeměnily do mé tolik známé bolesti zad. Můj doktor konstatoval, že je nutná další velká operace.

Z představy té operace jsem byla frustrovaná a znepokojená, ale měla jsem také obavy z toho, co to udělá s časovým harmonogramem našeho přesunu do Myanmaru. Zotavení po operaci bude trvat minimálně několik týdnů, což není pro přípravy na přesun přes půl světa ideální. Věděli jsme ale, že moje zdraví je důležité, a tak jsme naplánovali datum operace a odsunuli datum našeho stěhování.

Mezitím mi můj lékař předepsal velmi silné léky proti bolesti. Nebyla jsem nadšená z toho, že beru analgetika, která jsou k dostání jen na předpis. Věděla jsem ale, že bolest, kterou zažívám, je příliš velká na to, abych s ní dokázala každodenně žít. Když přišel čas na opětovný předpis, můj doktor mi – s vědomím toho, jak zdráhavá jsem byla vůči velmi silné medikaci – doporučil, abych se zkusila zbavit těch silných léků na předpis a začala užívat volně prodejné léky proti bolesti.

Během této doby jsme stále plánovali naše stěhovaní. Naši nejbližší věděli o tom, že mě čeká operace a mnoho, opravdu mnoho, lidí v našem společenství věřících se modlilo za moje bolesti a za uzdravení. Bylo nám jasné, že operaci budu muset podstoupit, ale zároveň jsme nechtěli, aby zasahovala do našich plánů.

Když jsem přešla na volně prodejné léky proti bolesti, začala jsem si postupně všímat, že jich potřebuji méně a méně. I přesto, že jsem začínala na dvojité dávce, postupně mi stačila jedna nebo dvě tablety denně. Bála jsem se léky úplně vysadit, ale zároveň jsem žasla nad tím, jak se moje bolesti zmenšovaly.

Jednoho rána jsem začala balit. Kvůli operaci jsme naše stěhování plánovali až na dobu za dva měsíce, ale toho rána jsem měla velké nutkání balit. Aniž bych si to uvědomila, to ráno jsem si žádné léky proti bolesti nevzala. A žádnou bolest jsem nepocítila. Oba dva s manželem jsme z toho byli trochu v šoku a zmatení, protože to vypadalo, jak kdyby mé problémy úplně ustoupily.

Po konzultaci s lékařem jsme následně došli k závěru, že plánovaná velká operace nebude potřeba, protože už žádné bolesti nemám. Byla jsem ohromena, protože to znamenalo, že naše plány se nebudou muset měnit, nebudu potřebovat žádnou operaci a do Myanmaru se budeme moct odstěhovat v původně stanoveném termínu!

Ještě více šokující byl ale způsob, jakým Bůh celou dobu v mé situaci působil. Moje dcera se za mě modlila: „Bože, děkuji Ti za uzdravení maminky“, a to ještě v době, kdy jsem měla bolesti. Modlilo se za mě také mnoho mých přátel, a zatímco já jsem Boha prosila o uzdravení z bolestí, moje víra často upadala. Během několika nadcházejících týdnů jsem začala vnímat, jak lidé kolem mě měli víru, i když já ji neměla. Bůh jednal skrze víru druhých a přinesl mi uzdravení, i když má vlastní víra skomírala.

Často vyvěšuji po našem domě různé biblické verše, abychom si já i má rodina připomínali Boží věrnost. Zároveň mi to pomáhá si Písmo pamatovat nazpaměť. Jeden z veršů, které jsem se měsíce snažila zapamatovat, byl Matouš 9:21-22, kdy Ježíš uzdraví krvácející ženu. Ta pasáž zní: „Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zdráva“.

Několik dní mi trvalo, než mi ta souvislost došla. Měsíce jsem se učila verše o tom, jak Bůh uzdraví ženu na základě její víry. Bůh ji uzdravil, když byla nemocná, opuštěná a vyloučená ze společnosti. Viděl její touhu a uzdravil ji.

Od té doby až do dnes jsem žádnou bolest v zádech nepocítila. Bůh mě před 5 lety úplně uzdravil. A nejen, že mě uzdravil, ale také mi dovolil vidět Jeho dobrotu a věrnost uprostřed mé nedůvěry. Bez ohledu na to, jak velikou víru mámeOn nám věrně pomáhá. On je ochoten nás uzdravit, dodat nám pokoj a klid, přinést do našeho života radost, a to bez ohledu na naše okolnosti.

Myanmar (Barma)

Příběhy, Zmocněná

Zmocněná dnes – příběh Moniky

Minulý rok byl asi tím nejtěžším, ale zároveň nejhezčím rokem mého života. Hodně jsem plakala a stejně tak hodně jsem se i smála. Byla jsem zdravá, ale i nemocná. Byla jsem šťastná, ale ještě víc jsem byla smutná. Prožívala jsem těžké dny, tak těžké, že jsem měla chvílemi pocit, že to už nezvládnu.

Leden začal tím, že jsem dala výpověď v práci. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a bylo to dobré rozhodnutí. Věděla jsem, že to bude těžké, ale zároveň jsem neviděla žádnou jinou možnost než odejít. Když jsem byla sama doma, na mysl se mi hrnuly všemožné myšlenky. Moc jsem se těšila, až si budu moct užít volný čas a zároveň prožívala strach z toho, jak materiálně přežiju. Mísila se ve mně úzkost, strach a pocit beznaděje ohledně toho, co mě čeká.

Svůj čas jsem naplnila novou výzvou a sice – psaním blogu. Bylo to něco kreativního, co mě naplňovalo a zároveň mi dávalo možnost, jak přispět svojí troškou ke zlepšení tohoto světa. Ze srdce jsem psala o sobě, o tom, čím jsem prošla, co jsem zažívala a o věcech, které přijdou. Uvnitř jsem ale stále nebyla spokojená. Něco mi pořád chybělo.

Toužila jsem po dalším děťátku. Každý den jsem se k Bohu modlila: Pane, Ty víš, po čem opravdu toužím, co nejvíc potřebuji. Ty víš, jak už roky toužím po druhém dítěti, ale jak to prostě nešlo. Děkuji Ti za syna, kterého mám. Vím, že mám tolik věcí, za které můžu být vděčná a jsem vděčná, ale ta prázdnota v mém srdci je někdy tak nesnesitelná.

Když jsem tak seděla a modlila se, zaslechla jsem hluk dětí ve školce od vedle. Po několik nadcházejících měsíců jsem nemohla myšlenky na ty děti dostat z hlavy. Vždycky jsem chtěla pečovat o děti, ale představa učitelky ve školce nebo v jeslích se mi zdála tak vzdálená. Místo toho, abych šla za snem, který mi Bůh položil na srdce, hlásila jsem se na pozice z mého původního oboru – administrativní asistentky. Pozvali si mě na několik pohovorů, ale nikdy z toho nebylo nic víc. Byla jsem zničená, ale nadále důvěřovala Hospodinu.

Nakonec, po mnoha měsících, mi Bůh otevřel dveře, abych se vrátila do školy, získala pedagogický titul a mohla se stát učitelkou. Po 20 letech mimo školu bylo opětovné učení a studium docela těžké. Všechno jsem si barevně podtrhávala. Všechno jsem se učila nazpaměť – slovo od slova – a přesto měla pocit, že nic nevím. Každý večer jsem věrně chodila na přednášky a cvičení a postupně se přibližovala svému cíli. I přesto mě ale neustále provázel strach a myšlenka povinné praxe na konci mého studia mě děsila.

Když na ni konečně došlo, Bůh mě poslal do školky vedle mého domu. Všechny ty hlučné děti „odvedle“ teď mají konkrétní podobu a každé znám jménem. Každé z nich je úžasné. První den mě objala jedna milá holčička v růžovém. Po pár dnech mi řekla „mami“. Mami. Udělalo mi to takovou radost. Cítila jsem, že mi Pán dává daleko víc, než jsem si kdy mohla přát.

Když se moje praxe blížila ke konci, začala jsem se bát závěrečných zkoušek a toho, zda se mi podaří najít práci až dostuduju. Jednoho dne jsem narazila na inzerát nově se otevírající školky. Okamžitě jsem jim zavolala. I přesto, že jsem se bála, že to stejně nevyjde, udělala jsem krok víry. Žena na druhém konci mi řekla, abych přišla následující den. Ještě jsem neměla ani hotové závěrečné zkoušky, a přesto mi nabídla práci. Měla jsem pocit, že sním a nemohla jsem vůbec uvěřit tomu, že je to realita.

Během těch měsíců čekání, práce a sledování Božího jednání v zákulisí mého života jsem se toho tolik naučila. Naučila jsem se věřit mu víc, než si vůbec dovedu představit. Naučila jsem se důvěřovat, že se Bůh postará nejen o mě, ale i o mé nejhlubší touhy. Naučila jsem se věřit tomu, že Bůh vidí nejhlubší přání mého srdce a chce je vyplnit. Dal mi mnohem víc, než co jsem si kdy dokázala představit, než co jsem si kdy mohla přát. Toužila jsem po dalším dítěti a On mi dal mnoho dětí. Toužila jsem po nové, uspokojující práci a On mi dal moji vysněnou práci, a ještě navíc s úplně skvělým šéfem.

Mé milé, nestrachujte se o zítřek. Když položíme svá břemena před Hospodina, můžeme si být jisté, že na naše modlitby odpoví. Věřte, že se o vás postará. Ať už nám Bůh do cesty přinese cokoliv, můžeme věřit tomu, že to bude pro nás to nejlepší.

S láskou, 

Slovensko

Příběhy

Zmocněná: dnes – Marsha

„Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku.“ (Skutky apoštolů 9:40)

Před pěti lety jsem nastupovala do letadla zpět do Spojených států, když mi volal náš nejmladší syn. “Mami, táta měl další infarkt. Vezou ho do nemocnice.” Do toho letadla jsem tehdy musela nastoupit s vědomím, že nevím nic víc, než co mi syn řekl. 

Ach ten strach, který mě ovládl. Slzy, panika, otázky. Bude můj manžel naživu, až přistanu? Ty myšlenky se nedaly zastavit. Mnoho spolucestujících tušilo, že se něco stalo, a i když nevěděli co, zastavovali se u mě a říkali, že se modlí. Byl to hodně dlouhý let domů.

Až později jsem zjistila, že můj manžel poslal našim dětem tuhle zprávu: “Mám infarkt. Záchranka je tady. Vyzvedněte někdo maminku na letišti. Mám vás všechny moc rád.” Vždycky myslel nejdřív na druhé, a to především na mě. 

Dalších 35 dní bylo jako na horské dráze. Manžel se v podstatě přes noc dostal do kritického stavu. Lékaři zjistili, že má infekci v perikardiálním vaku kolem srdce, která způsobovala tlak, hromadění tekutin, krevní sraženiny v plicích, zápal plic a selhávání ledvin. Potřeboval, aby doktoři ten vak okamžitě odstranili.

Ani jeho kritická kondice ho ale nezastavila ve sdílení Ježíšovy lásky se všemi, kteří přišli do jeho pokoje. Několik našich přátel s námi tehdy nezávisle na sobě sdílelo tento verš: „Nezemřu, budu žít, budu vypravovat o Hospodinových činech“ (Žalm 118:17).

V neděli 24. května 2015 byla jeho kondice konečně natolik stabilní, že mohl podstoupit operaci. Dvě z mých dětí se mnou tehdy čekaly v nemocnici a asi hodinu po začátku operace jsme z reproduktoru zaslechli nemocniční hlášení: Potřeba resuscitace (code blue) u operace na prvním patře!” Věděla jsem, že je to Jay. Nikdo za námi nepřišel, ale začali jsme se modlit. Po nekonečně dlouhé době přišel doktor a řekl nám: “Ano, byl to Jay. Zemřel na operačním stole.” 

Jay toho dne skutečně umřel, ale doktoři nám pak řekli, že asi za tři minuty se sám vrátil mezi živé. Sám by to ale nezvládl!

Podobná situace se opakovala před rokem, když jsme s mým mužem seděli doma na gauči. Tentokrát jsem už byla svědkem toho, jak – zatímco dovnitř proudili záchranáři – Duch svatý znovu vdechl Jayovi život, stejně jako to udělal před pěti lety! Rozhodně by to Jay nedokázal sám!

Takže ano! Bůh dodnes obživuje mrtvé! Stejně jako byl Bůh oslaven, když byla vzkříšena Tabita, byl také oslaven, když obživil mého manžela. To vše bylo pro Jeho záměr a Jeho slávu! „Mnoho lidí uvěřilo v Pána“ (Skutky apoštolů 9:42).  

Za každých okolností věřme Jeho slovu a Jeho zaslíbením. Jsou vždy “Ano a Amen” (2. Korintským 1:20), protože “Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky” (Židům 13:8).

S důvěrou, že On je schopný, 

USA

Příběhy

Zmocněná: dnes – Stephie

V létě roku 2004 jsem chodila na biblickou skupinku, která se soustředila na problematiku dvojí mysli. Probírali jsme společně, jak někdy dokážeme dělat věci, které víme, že nejsou dobré – jako například kouření.

Kouřila jsem většinu svého života. Jako dítě jsem měla spoustu volnosti a rodiče mě moc nehlídali. A tak jsem už v pěti letech začala experimentovat s cigaretami. V létě roku 2004 mi bylo 43 a pravidelně jsem kouřila dvě nebo i více krabiček cigaret denně. I když jsem se několikrát pokusila přestat, nikdy se mi to nepodařilo. A čím vícekrát jsem selhala, tím více jsem byla přesvědčená, že už se mi to nikdy nepovede.

Během každého setkání naší letní biblické skupinky jsem přemýšlela. Znala jsem dvě ženy, které po velmi dlouhé době kouřit přestaly, a to kvůli zdravotním problémům. Jedna z nich byla má babička, které bylo 80 let. Po více než 60-ti letech kouření jí našli rakovinu prsu. Prošla operací, tzv. segmentektomií, ale doktoři jí řekli, že jí zbývá necelý rok života, pokud nepřestane kouřit. Pokud by kouřit přestala, mohla by svůj život prodloužit o celých pět let.

A tak přestala kouřit.

Ta druhá žena, kterou jsem zmínila, byla má kolegyně z práce. Kouřila po 40 let, když jí zjistili onemocnění srdce. Nedávno prošla náhlou operací, protože měla ucpanou tepnu, kterou neproudila krev. Doktoři jí řekli, že pokud bude dále kouřit, tepna se jí znovu ucpe a ona nejspíš zemře.

A tak přestala kouřit – jakoby nic!

Jeden den jsem z biblické skupinky odcházela zamyšlená. Co kdybych zkusila nekouřit vždy až do chvíle, kdy už to opravdu nevydržím?

Ten den jsem kouřila po cestě na skupinku. Těšila jsem se, že si na cestě domů zase zapálím cigaretu, ale když skupinka skončila, měla jsem plán. Schovala jsem cigarety do tašky a byla jsem odhodlaná vyčkat tak dlouho, jak jen to půjde.

Cesta domů byla 60 km dlouhá. Najela jsem na dálnici a v té chvíli jsem na zadním sedadle něco zahlédla. Když jsem se ohlédla a podívala přímo na zadní sedadlo, nic jsem tam neviděla, ale cítila jsem, že je tam se mnou Duch svatý. Nevěděla jsem, co přesně dělat, a tak jsem tašku, která byla na předním sedadle, shodila na zem a pozvala jsem Jeho přítomnost k sobě dopředu. Vztáhla jsem ruku a po zbytek cesty domů jsem měla pocit, jako mě za ni držel.

Před spaním jsem si vzala prášek k odvykání kouření, který jsem doma měla díky svým předešlým snahám skončit. Doufala jsem, že mi pomohou vydržet nekouřit déle.

Chuť koučit už ale nikdy nepřišla. Druhý den jsem se probudila a na cigaretu ani nepomyslela.

Trvalo mi tři dny, než jsem to někomu řekla. Nechávala jsem si otevřená zadní vrátka, kdybych chuť zakouřit si zase dostala. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že tenhle „zázrak“ nevyšel.

Když se ze tří dní stalo několik týdnů, začala jsem postupně věřit, že ten stejný Bůh, který rozdělil Rudé moře, aby jím Izraelité mohli projít, ten stejný Bůh, který zachránil Šadraka, Méšaka a Abed-nega z rozpálené ohnivé pece, koná zázraky i dnes! Nejen, že zázraky koná, ale je ochotný je konat! Nejen pro ostatní, ale i pro mě!

Celý život jsem byla následovnicí Krista, ale teprve tenkrát jsem ho začínala milovat.

Nejen, že jsem skončila s kouřením, ale také jsem dokázala být ve společnosti kuřáků bez toho, aniž bych si toužila zapálit. Ani jsem neměla tak silné abstinenční příznaky, jaké jsem mívala předtím, kdykoliv jsem se snažila skončit. 

Co se stalo? Nedokážu to úplně popsat, ale v Bibli se píše, že pravda nás učiní svobodnými (Jan 8:32). To pravda mi osvobodila mysl od závislosti. Duch svatý mi tenkrát v autě dal dar víry a povzbuzení, které jsem potřebovala k tomu, abych se znovu pokusila přestat.

Dnes je tomu skoro 16 let. Nikdy bych nečekala, že to tenkrát bude teprve začátek mnoha zázraků, které v mém životě Bůh vykoná. Čím více se můj vztah s Kristem prohlubuje, tím více zázraků kolem sebe vnímám.

Jednou věcí jsem si jistá: jeho zaslíbením v Janovi 14:21 – pokud Ho milujeme celým svým srdcem, dá se nám poznat.

Modlím se, aby vám tento příběh Božího vykoupení požehnal a pomohl vám věřit v Jeho zázraky. On je mocný a ochotný.

Německo