1, 2, 3 Jan, Přechodný plán čtení, Zmocněná

Přechodný plán čtení

V pondělí po každé studii na našem blogu naleznete tzv. Přechodný plán čtení – dvoutýdenní plán čtení Bible, který bude vždy jiný a jedinečný v tom, že nám pomůže v přechodu z jedné studie do druhé.

Existujeme proto, abychom ženám pomáhaly v každodenním ztišení a studiu Božího Slova. Máme radost, že od teď můžeme poskytnout plány čtení mezi studiemi tak, abychom po každé studii mohly pokračovat v tom životodárném zvyku času stráveného v Písmu.

TÝDEN 1

Pondělí

Čtení: Žalmy 143

SOAP: Žalmy 143:8

Úterý

Čtení: Jan 15:1-17

SOAP: Jan 15:12-14

Středa

Čtení: Efezským 3:14-21

SOAP: Efezským 3:16-19

Čtvrtek

Čtení: Efezským 4:1-6

SOAP: Efezským 4:1-3

Pátek

Čtení: Efezským 4:7-16

SOAP: Efezským 4:15

TÝDEN 2

Pondělí

Čtení: Koloským 3:1-11

SOAP: Koloským 3:1-3

Úterý

Čtení: Koloským 3:12-17

SOAP: Koloským 3:14

Středa

Čtení: Římanům 12:1-8

SOAP: Římanům 12:4-5

Čtvrtek

Čtení: Římanům 12:9-21

SOAP: Římanům 12:9-10

Pátek

Čtení: 1. Korintským 13

SOAP: 1. Korintským 13:13

Zmocněná

Vypůjčená odvaha

Bylo ve vašem životě někdy období nebo sezóna, kdy jste cítily, že žijete z vypůjčené odvahy nebo víry? Už se vám někdy stalo, že před rozhovorem s někým blízkým ve vás byla skomírající naděje a po něm jste odcházely s oživeným a občerstveným duchem? Nebo jste se možná někdy nacházely na pokraji sil, když v tom se objevil nějaký přítel a podal vám pomocnou ruku?

Já jsem jednou seděla naproti mé blízké kamarádce, držela v ruce hrnek kávy a zpovídala se: „Nevidím, jak z téhle situace může Bůh vytvořit cokoliv dobrého“. Věděla jsem, že Bůh je dobrý v každém ohledu a věděla jsem také, že může zahojit každé zlomené srdce. Svým lidským pohledem jsem ale nedokázala vidět, jak by to teď mohl udělat.

Má kamarádka se ke mně přes stůl natáhla, vzala mě za ruku a řekla: „Já mám dost víry pro nás obě“.

Když jsem si četla poslední kapitolu Skutků apoštolů, znovu se mi tahle vzpomínka vybavila. Pavel ztroskotal, byl vězněný, zbitý. Co nám však Písmo říká o tom, co se stalo, když přijel do Říma?

„Odtud jsme šli do Říma. Tamější bratří dostali o nás zprávu a přišli nám naproti až ke Třem hospodám, někteří pak až k Appiovu tržišti. Když je Pavel spatřil, vzdal díky Bohu a nabyl odvahy.“ – Skutky apoštolů 28:15

Pavel byl povzbuzený už jen pohledem na své bratry a sestry a děkoval za to Bohu. Pavel „nabyl odvahy“. Tohle se mi moc líbí. Už jen pouhá přítomnost společenství – jeho bratrů a sester – dodala Pavlovi odvahy pokračovat v tom, co dělal. Přiměla ho děkovat svému Stvořiteli. Ovoce tohoto povzbuzení vidíme záhy: Pavel se okamžitě vrátil zpět do práce, zpět ke sdílení dobré zprávy o Ježíši.

„Pavel zůstal celé dva roky v najatém bytě a přijímal všechny, kdo za ním přišli, zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek.“ – Skutky apoštolů 28:30-31

Pavlovo odvážné hlásání Božího království bylo poháněno milujícím křesťanským společenstvím.

Je to tak! Dar božího společenství je mocnou silou, se kterou je potřeba počítat.  Když jste na dně a vyčerpané utrpením, právě tehdy musíte utíkat ke svým bratřím a sestrám v Kristu. Když nedokážete vidět, jak by vás mohl Bůh vykoupit na té obtížné cestě, na které se právě nacházíte, nebuďte v tom samy a neizolujte se – naopak vypůjčte si odvahu a víru od svých sester v Kristu. Možná neuvidíte nebo neucítíte ten rozdíl hned, ale pravé křesťanské společenství vás těžkým obdobím nejen provede, ale napomůže vám hlásat Boží dobrotu i uprostřed bouře.

Nepíšu tohle, abych vám kázala jako někdo, kdo má v životě úplně vše super a pod kontrolou, ale naopak jako někdo, kdo na tom není nejlíp. Pravdou je, že jsem nedokázala vidět, jak by mohl Bůh v troskách mého života pracovat. Moje přítelkyně ale měla pravdu. Natáhla se ke mně přes stůl, vzala mě za ruku a nechala mě půjčit si její odvahu a víru. Toho dne ve mně bylo zasazeno semínko naděje, které vyrostlo v krásný příběh vykoupení. Bůh nepracoval tak, jak jsem si myslela, že bude, ale i přesto nechal vzejít něco krásného, co odráželo Jeho dobrotu a Jeho evangelijní příběh. Můj život je svědectvím o dobrotě, kterou může křesťanské společenství přinést uprostřed životních bouří. Když byla moje víra slabá, nesla mě víra mé drahé sestry.

Jak dočítáme knihu Skutků, můžeme vidět, že Bůh používal k hlásání Jeho dobré zprávy nejen Pavla, ale i Boží lid. Přeji si, abychom viděly, co Pán dělal prostřednictvím svého lidu a uvědomovaly si, že i pro nás dnes je křesťanské společenství důležité. Kéž bychom byly věrnými sestrami, které se natáhnou přes stůl a pronesou: „Půjč si moji víru, mám dost pro nás oba“, kdykoliv bude potřeba být povzbuzením pro druhé.

Zmocněná

Náš mocný svědek

Když jsem naposledy s někým sdílela evangelium, nedopadlo to moc dobře. Vlastně – byla to katastrofa.

V jednom knihkupectví jsem hledala Bibli s volným prostorem pro mé poznámky, kterou jsem si chtěla koupit, když v tom ke mně přistoupily dvě ženy. Možná právě proto, že jsem byla v oddělení s duchovní literaturou, si myslely, že bude jednodušší mě oslovit.

Zeptaly se mě, jestli jsem už někdy slyšela o „Bohu Matce“ a začaly se mnou sdílet základní principy své víry. Netrpělivě jsem je přerušila s cílem vyvrátit jejich tvrzení a sdílet s nimi evangelium Ježíše Krista. Když jsem to udělala, začaly jsme se hádat. Nakonec vše skončilo tím, že jsme na sebe křičely uprostřed knihkupectví.

Bylo mi trapně, připadala jsem si poníženě a sama sebe za své chování odsuzovala.

Proč jsem se během hovoru s nimi dostala do tak defenzivní a frustrované nálady? Proč jsem s nimi nesdílela Kristovu lásku? Proč jsem nebyla připravenější jim naslouchat a zdrženlivější v tom, co říkám? Proč jsem nesdílela své svědectví? Proč jsem se jich nezeptala, zda touží po pravém spasení skrze Krista?

Zcela upřímně musím říct, že tenhle zážitek dost zatřásl mojí odvahou sdílet evangelium. I přesto, že ty dvě ženy oslovily mě, nemohla jsem z hlavy dostat představu, že někdo stejným způsobem jako já na ně, bude reagovat na mě.

Bůh nás jakožto věřící povolává k tomu, abychom lidem řekly o Ježíši Kristu. Smyslem a posláním života věřících je jít a sdílet, Bůh nás však nikdy neposílá samotné. Duch svatý jde před námi, aby připravil cestu a žije v nás, aby nás zmocnil k tomu, mluvit odvážně, mocně a pokorně (Skutky apoštolů 4:29, 31; Skutky apoštolů 14:1; Matouš 10:20).

Hospodin nás ve své svrchovanosti staví ve správný čas na správná místa, abychom Jej sdílely s těmi, kteří Ho potřebují (Deuteronomium 31:8, Žalm 139:5). Vše, co musíme udělat my, je být kdykoliv připravené sdílet důvod naší naděje. Naděje, která v nás žije (1. Petrův 3:15).

Při sdílení evangelia můžeme následovat Pavlův příklad, jak ho čteme ve Skutcích 26. Pavel sdílel evangelium odvážně, ale zachovával při tom pokoru. Hlásal nejen evangelium o Ježíši Kristu, ale s ostatními sdílel i své vlastní svědectví. Když dovolíme Duchu svatému, aby vedl všechny naše rozhovory, otevře nám možnosti, jak naši víru sdílet (Zjevení Janovo 3:8).

Ve Skutcích 26 postavil Hospodin Pavla do pozice, kdy mohl svoji víru a svědectví sdílet před králem Agrippou. Namísto toho, aby Pavel podlehl obavám a strachu, zmiňuje, že je šťastný za příležitost obhájit se, ale také za příležitost sdílet evangelium s nejvyššími královskými představiteli té doby.

Často si neuvědomujeme, že Bůh nás božsky zasadil zrovna tam, kde teď jsme, abychom lidem kolem nás mohly přinášet ovoce (Jan 15:4-5, 16).

My všechny jsme výživou pro členy našich rodin, sousedy, kolegy, a dokonce i ty, kteří nás sledují na sociálních sítích. Musíme se ale samy sebe zeptat: „Čím je krmíme?”.

Ve verších 1-23 sdílí Pavel pravdu evangelia Ježíše Krista jako jedinou cestu ke spáse a smíření s Bohem. Všimněte si, že Pavel s ostatními sdílel také svůj osobní příběh, jak on došel ke spasení.

Naše vlastní svědectví je moc důležité, protože je jedinečným příběhem toho, jak Bůh proměnil naše životy. Naše svědectví je jednoduše toto: Jaký byl můj život před Kristem a jak se změnil od mého spasení. I když se lidé mohou hádat o konkrétních bodech v Bibli, nikdo nemůže vyvrátit náš osobní příběh zázračného Božího díla v našich životech.

Všimněte si, že ve verších 24-29 byl Pavel terčem výsměchu a zesměšňování. Není naším úkolem přesvědčovat, zastrašovat nebo vyvolávat u ostatních pocit viny, aby přijali Ježíše za svého Spasitele. Vše, co máme dělat, je směle a pokorně sdílet s druhými onu dobrou zprávu a nechat Ducha svatého, aby udělat zbytek.

Často se modlím, aby mi Bůh dal ještě jednu šanci potkat ty mladé ženy. Omluvila bych se jim za svoji povýšenost a frustraci. Pak bych se s nimi pokorně a s láskou sdílela.

Bůh mě miloval tak moc, že poslal svého Syna Ježíše Krista, aby svým životem zaplatil za mé hříchy. Byla jsem velmi problémová dospívající, utíkala z domova, byla otrokem sexuálního hříchu, svádění a pornografie, v zajetí alkoholu a prášků, která žila bezohledný život plný beznaděje, hněvu a zoufalství. Když jsem se dostala na úplné dno, tváří tvář smrti jsem si uvědomila, že všechno, co dělám, je špatné. Prosila jsem Boha, aby mi pomohl, aby mě opravil, aby mě zachránil. Hluboko ve svém srdci jsem věřila, že to může udělat. Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale Ježíš byl živý po pravici Boží a modlil se za mě. Díky Ježíšově smrti, pohřbu a zmrtvýchvstání zasáhl Bůh svojí mocnou rukou do mého života a zachránil mě. Obnovil mě. Moje okolnosti se nezměnily okamžitě, ale jedna věc, která se změnila ihned byla, že jsem měla naději. Cítila jsem se milovaná způsobem, jaký jsem nikdy předtím nezažila. Odevzdala jsem se Bohu a ten mě postupně očistil, uzdravil mé zlomené srdce, vyléčil staré rány, odstranil z mého života některé lidi a ukázal mi, jak žít pro Něj a milovat jako On.

Sdílení evangelia může být děsivé. Můžeme být zesměšňované, odháněné nebo zůstat osamocené. Ale my toto riziko podstupujeme, protože milujeme Boha. Milovat Boha znamená, že musíme milovat lidi, a to i ty nesympatické, nepříjemné a nezdvořilé (Matouš 22:37-39). Bůh slibuje, že nám dá sílu, slova a milost, abychom to mohly dělat naplno (Matouš 7:7-8).

Jak se za vás můžeme modlit, když jdete do světa, abyste sdílely evangelium a vaše svědectví?

Pokoj a milost vám,

Příběhy, Zmocněná

Zmocněná dnes – příběh Vicky

První velkou operaci jsem prodělala, když mi bylo 15 let.

Během desetiletí života se skoliózou (rotace do dvojité křivky) jsem za sebou měla tři velké operace a mnoho let boje s bolestmi a nepohodlím. Vše se nicméně podařilo dostat na snesitelnou míru a já byla schopná žít normální život.

S manželem jsme se vrátili z cesty po Myanmaru (Barmě), během které jsme se rozhodli, že se tam z USA přestěhujeme. Naplánovali jsme, že naši rodinu odstěhujeme za 6 měsíců a budeme tedy mít dostatek času na cestování po USA, loučení s rodinou a kamarády a na přípravu členů naší rodiny na život na druhé straně světa.

Krátce po návratu jsem ale začala mít bolesti. Začaly v mém koleni, postupně se posouvaly nahoru přes moji kyčel až se nakonec přeměnily do mé tolik známé bolesti zad. Můj doktor konstatoval, že je nutná další velká operace.

Z představy té operace jsem byla frustrovaná a znepokojená, ale měla jsem také obavy z toho, co to udělá s časovým harmonogramem našeho přesunu do Myanmaru. Zotavení po operaci bude trvat minimálně několik týdnů, což není pro přípravy na přesun přes půl světa ideální. Věděli jsme ale, že moje zdraví je důležité, a tak jsme naplánovali datum operace a odsunuli datum našeho stěhování.

Mezitím mi můj lékař předepsal velmi silné léky proti bolesti. Nebyla jsem nadšená z toho, že beru analgetika, která jsou k dostání jen na předpis. Věděla jsem ale, že bolest, kterou zažívám, je příliš velká na to, abych s ní dokázala každodenně žít. Když přišel čas na opětovný předpis, můj doktor mi – s vědomím toho, jak zdráhavá jsem byla vůči velmi silné medikaci – doporučil, abych se zkusila zbavit těch silných léků na předpis a začala užívat volně prodejné léky proti bolesti.

Během této doby jsme stále plánovali naše stěhovaní. Naši nejbližší věděli o tom, že mě čeká operace a mnoho, opravdu mnoho, lidí v našem společenství věřících se modlilo za moje bolesti a za uzdravení. Bylo nám jasné, že operaci budu muset podstoupit, ale zároveň jsme nechtěli, aby zasahovala do našich plánů.

Když jsem přešla na volně prodejné léky proti bolesti, začala jsem si postupně všímat, že jich potřebuji méně a méně. I přesto, že jsem začínala na dvojité dávce, postupně mi stačila jedna nebo dvě tablety denně. Bála jsem se léky úplně vysadit, ale zároveň jsem žasla nad tím, jak se moje bolesti zmenšovaly.

Jednoho rána jsem začala balit. Kvůli operaci jsme naše stěhování plánovali až na dobu za dva měsíce, ale toho rána jsem měla velké nutkání balit. Aniž bych si to uvědomila, to ráno jsem si žádné léky proti bolesti nevzala. A žádnou bolest jsem nepocítila. Oba dva s manželem jsme z toho byli trochu v šoku a zmatení, protože to vypadalo, jak kdyby mé problémy úplně ustoupily.

Po konzultaci s lékařem jsme následně došli k závěru, že plánovaná velká operace nebude potřeba, protože už žádné bolesti nemám. Byla jsem ohromena, protože to znamenalo, že naše plány se nebudou muset měnit, nebudu potřebovat žádnou operaci a do Myanmaru se budeme moct odstěhovat v původně stanoveném termínu!

Ještě více šokující byl ale způsob, jakým Bůh celou dobu v mé situaci působil. Moje dcera se za mě modlila: „Bože, děkuji Ti za uzdravení maminky“, a to ještě v době, kdy jsem měla bolesti. Modlilo se za mě také mnoho mých přátel, a zatímco já jsem Boha prosila o uzdravení z bolestí, moje víra často upadala. Během několika nadcházejících týdnů jsem začala vnímat, jak lidé kolem mě měli víru, i když já ji neměla. Bůh jednal skrze víru druhých a přinesl mi uzdravení, i když má vlastní víra skomírala.

Často vyvěšuji po našem domě různé biblické verše, abychom si já i má rodina připomínali Boží věrnost. Zároveň mi to pomáhá si Písmo pamatovat nazpaměť. Jeden z veršů, které jsem se měsíce snažila zapamatovat, byl Matouš 9:21-22, kdy Ježíš uzdraví krvácející ženu. Ta pasáž zní: „Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zdráva“.

Několik dní mi trvalo, než mi ta souvislost došla. Měsíce jsem se učila verše o tom, jak Bůh uzdraví ženu na základě její víry. Bůh ji uzdravil, když byla nemocná, opuštěná a vyloučená ze společnosti. Viděl její touhu a uzdravil ji.

Od té doby až do dnes jsem žádnou bolest v zádech nepocítila. Bůh mě před 5 lety úplně uzdravil. A nejen, že mě uzdravil, ale také mi dovolil vidět Jeho dobrotu a věrnost uprostřed mé nedůvěry. Bez ohledu na to, jak velikou víru mámeOn nám věrně pomáhá. On je ochoten nás uzdravit, dodat nám pokoj a klid, přinést do našeho života radost, a to bez ohledu na naše okolnosti.

Myanmar (Barma)

Zmocněná

Čisté svědomí

Nic mě nerozhodí víc, než špatné svědomí. Kvůli němu nedokážu večer usnout nebo se budím uprostřed noci. Ten chvějivý nepříjemný pocit. Upozorňuje mě, že vztah s někým není v pořádku. Někdy to může být kvůli maličkostem, například když říkám blbosti, aniž bych se nejdřív zamyslela. Jindy to ale může být ze závažnějších důvodů, například když záměrně svými slovy někomu ublížím nebo když se rozhodnu zapřít Krista – ať už svými slovy nebo naopak jejich absencí.

Mám moc ráda verš v 1. Samuelově 24:6: “Ale pro to odříznutí cípu Saulova pláště si David potom dělal výčitky” (zvýraznění přidáno). Tohle znám moc dobře i já – výčitky svědomí! Výčitky jsou nicméně přínosné, protože Bůh mě skrze ně postrkává do akce. K modlitbě, k tomu, abych s tím něco dělala a abych situaci vyřešila. Skrze to je pak obnovena i má radost v Hospodinu. Jenže někdy, i přes všechnu snahu, není možné řešení situace najít. A s tím pak bojuji. Naučila jsem se ale, že když člověk udělá vše, co je v jeho silách, aby situaci pokojně vyřešil, nezbývá než ji přenechat Bohu a prosit o jeho odpuštění. Jak říká Římanům 12:18: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji“.

Pavel v této kapitole Skutků mluví o čistém (neporušeném) svědomí, a to ve dvou oblastech: 

  • před Bohem
  • před ostatními lidmi 

Pavel si byl vědom, že jeho vztah s Bohem nestál na tom, že je dobrý a dělá dobré skutky. Stál na tom, že Bůh skrze Kristovu smrt a zmrtvýchvstání zasáhl a vysvobodil jej. Pavel nicméně nepřikládal o nic menší důležitost tomu, jak žil a jednal. V tomto ohledu varoval i Timotea v 1. Timoteovi 1:19, aby si: „zachoval víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli, a tak ztroskotali ve víře“. Tohle je povzbuzení a zároveň i varování pro nás všechny.

Co to znamená, žít s čistým (neporušeným) svědomím vůči druhým? Znamená to víc, než jen žít dobrý život a konat dobro pro druhé. Pavel měl naději v Boha – věděl, že jeho budoucnost byla v dobrých rukou – že přijde zmrtvýchvstání. Věděl, že smrtí nic nekončí. Chtěl si ale být jistý, že lidé v jeho okolí budou skrze jeho život a slova mít také šanci slyšet a poznat Ježíše. 

Příklad nacházíme v příběhu, kdy Pavel mluvil s místodržitelem Félixem a jeho manželkou Drusillou. Félix měl moc Pavla propustit. Jak zmínil velitel, který Pavla k Félixovi poslal, Pavel byl držen neoprávněně. „Shledal jsem, že se žaloba týká sporných otázek jejich zákona, ale že nejde o žádný zločin, který by zasluhoval smrt nebo vězení“ (Skutky apoštolů 23:29).

Pavel měl na výběr, buď bude mluvit pravdu o Ježíši, nebo se bude snažit se úplatkem osvobodit. Nebál se následků a rozhodl se mluvit otevřeně o Kristu. Jeho slova měla takovou moc, že se Félix dokonce zalekl, neboť Pavel mluvil otevřeně o hříšnosti jeho vztahu s Drusillou. Ta byla Félixovou třetí manželkou a podporoval ji v rozvodu s předchozím manželem, aby si ji mohl vzít on sám. 

Po dobu dvou let spolu Félix a Pavel vedli pravidelné hovory. Mohly bychom předpokládat, že během tak dlouhé doby Félix Pavlovo nespravedlivé věznění ukončí. On však namísto toho vyšel vstříc židům a ponechal ho ve vězení až do doby, kdy se vlády ujal Félixův nástupce. Život není vždycky spravedlivý. Pavel udělal správnou věc – nesnažil se Félixe podplatit a místo toho mu po celou dobu svědčil. Zdálo se, že Félixe Pavlova slova zajímala, ale ve výsledku to vypadalo, že se jej nijak nedotkla.

I když děláme správné věci, nepřinesou nám vždy výsledek, který bychom chtěly. Jsme povolávány k tomu být Bohu věrné (nehledě na výsledek) a zachovávat si čisté svědomí ať už před Ním, tak i před ostatními. Naděje, kterou máme v Bohu – ta jistá budoucnost – by měla proměňovat naše každodenní životy. Dělejme si méně starostí o věci, které jsou důležité pro tento svět a mysleme více na to, co vydrží věčně. Misionář Jim Elliot napsal: „Hlupákem není ten, který se vzdá toho, co si nemůže nechat, aby získal, co nemůže ztratit“.  

  • Máte čisté, neporušené svědomí před Bohem? Pokud ne, povězte mu o tom. Vyprošujte Jeho odpuštění a přijměte ho.
  • Máte čisté svědomí před ostatními? Pokud vám na mysl přijde někdo, ohledně koho máte špatné svědomí, řekněte o tom Bohu. Zamyslete se, co s tím můžete udělat a pokud je to ve vašich možnostech, snažte se situaci vyřešit.
  • Odráží váš život a vaše slova Krista? Ukazují ho ostatním? Žijete stylem věrným Bohu a Jeho Slovu? 

Vyhraďte si dnes chvilku času a chvalte našeho dokonalého Boha, který očišťuje naše svědomí od hříchu. Žijte ve svobodě. Sdílejte Jeho dobrou zprávu s ostatními. Hledejte nejprve Jeho království. Až pak budete i vy schopné říct: „Mám naději v Bohu a snažím se zachovat neporušené svědomí před Bohem i lidmi“.

Výzva na týden 6: Pavel si byl jist, že mu Bůh nadále zůstane věrný. Sepište si tento týden seznam Boží věrnosti – věcí, životních oblastí nebo třeba konkrétních situací či období, kdy jste ve svém životě zažily Jeho věrnost. Dejte si svůj seznam někam, kde ho každý den uvidíte. Pokaždé, když si ho přečtete, děkujte Bohu za Jeho věrnost a modlete se za to, abyste i v budoucnosti věřily, že Bůh koná. 

Plán čtení na týden 6:

Verš k zapamatování:

Zmocněná

Neztrácej odvahu

Hádka byla stále prudší a velitel se bál, že Pavla rozsápou. Proto povolal vojenský oddíl, aby Pavla vyrval z jejich středu a zavedl ho do pevnosti. Následující noc stanul před Pavlem Pán a řekl: „Neztrácej odvahu! Jako jsi svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě.“ – Skutky apoštolů 23:10-11

Jedna z pasáží Písma, kterou mám moc ráda a hodí se k situaci, jíž čelil Pavel ve Skutcích 23, je Matouš 28:18-20.

Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“

Dokážu si představit, jak se Pavel v té studené tmavé cele musel cítit, když přemýšlel, co s ním asi bude. Byl plný obav, vystresovaný a dost možná i hladový. Velekněží, kteří ho měli soudit, byli rozděleni na dva tábory. Odmítali Pavla poslouchat a někteří z židů spřádali plány na jeho smrt. Vypadalo to, že Pavel bude v Jeruzalémě zabit a jeho plány na šíření Kristova poselství v Římě (a ještě dál) nikdy nedojdou naplnění. Vím, že já sama jsem se obdobně cítila, když jsem se modlila za něčí spasení a zdálo se, že ten člověk se Bohu víc a víc vzdaluje. Je to frustrující, když se zdá, že naše modlitby zůstávají nevyslyšeny.

Bůh se ale Pavlovi v tuto kritickou chvíli zjevil, aby ho povzbudil a ujistil, že bude o evangeliu v Římě svědčit.

Slib Boží přítomnosti a pomoci je pravdivý i dnes pro nás. Zmocňuje a posiluje nás k životu podle Krista, který je svědectvím pro ostatní. Vytrvejte v modlitbách za spasení vašich přátel nebo členů rodiny. Modlete se za to, aby více lidí mohlo slyšet evangelium. Hospodin slíbil, že když budeme pokračovat v tom, co nám položil na srdce a svěřil do rukou, nikdy nás neopustí ani nenechá.

Bible zaznamenává, že Pán se pak Pavlovi zjevil ještě třikrát, aby mu dodal ujištění. Kdykoliv se budete při hlásání evangelia cítit vystrašeně a budete ztrácet naději, vzpomeňte si na dnešní verš a neztrácejte odvahu.

Nebeský Otče, děkujeme Ti za dar Tvé nekončící přítomnosti v našich životech. Modlíme se, aby naše srdce byla pevně ukotvená v Tobě a abychom měly odvahu hlásat tvé evangelium kamkoliv jdeme, v jakékoliv kapacitě, kterou máme, a s odhodláním. Ve jménu Pána Ježíše, Amen.

Zmocněná

Je důležité mít Boží dílo na paměti

Pavel je pozdravil a vyprávěl jim podrobně všechno, co Bůh jeho působením vykonal mezi pohany. Když to vyslechli, chválili Boha. Potom řekli Pavlovi: „Pohleď, bratře, kolik tisíc židů uvěřilo v Krista, a všichni jsou nadšenými zastánci Zákona.“ – Skutky apoštolů 21:19-20

Pavel hodně cestoval. Jedna z jeho cest ho zavedla do Jeruzaléma, kde strávil nějakou dobu s Jakubem. Během této doby svědčil Jakubovi a tamním starším o všech věcech, které Bůh vykonal skrze jeho službu pohanům. Jsem si jistá, že mluvil o spasení, kterého byl svědkem, a také o ochraně a zaopatření, kterých se mu od Pána během cest a setkání s různými lidmi dostávalo. Mějte na paměti, že jeho cesty nebyly vždy úplně bezpečné (2. Korintským 11:25-27).

Právě myšlenka, abychom si pamatovaly, co Hospodin vykonal a koná, je něčím, k čemu byl Boží lid povoláván už od samého počátku.

Připomínejme si

Už v době, kdy Izraelci putovali pouští po vyvedení z Egypta, jim Hospodin řekl, aby si dávali pozor a pamatovali na vše, co pro ně Pán udělal. Jejich vstup do země zaslíbené nebyl daleko. Bůh moc dobře věděl, jak jednoduché bude zapomenout na toho Boha, který je vyvedl z otroctví, který je ochraňoval, zaopatřoval v divočině a přivedl do země zaslíbené.

„Pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ –  Deuteronomium 6:12

V Žalmu 77:12 mluví David o tom, že si připomíná „skutky Hospodinovy“. V Lukášovi 22 Ježíš ustanovil Večeři Páně, skrze kterou ukázal učedníkům, že chce, aby byla jeho smrt určitým způsobem zapamatována. Ježíš řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku“ (Lukáš 22:19).

Proč je připomínání důležité

Je důležité naučit se pravidelně si připomínat, co pro nás a celý svůj lid Bůh vykonal. Jsme zapomnětlivé. Když zapomeneme, začneme si stěžovat. Najednou vnímáme své životy s pocitem, že Bůh není spravedlivý a neslyší naše modlitby. Což často vede k tomu, že se začneme utápět v sebelítosti a hněvu vůči Němu.

Zapomínání úžasných Božích skutků v našich životech může vést k tomu, že se cítíme v právu a nárokujeme si Boží milost a milosrdenství. Přitom si ve skutečnosti nezasloužíme nic. Vše je milost.

Zapomnětlivost může být také příčinou žárlivosti na Boží skutky v životech našich sester. Místo toho, abychom se s nimi radovaly, žárlíme na ně.

Když budeme Boží skutky v Písmu a ty v našich životech udržovat v živé paměti, budeme posilovat naši víru. Posilněná víra vede k přirozenější chvále a odhodlanějším modlitbám. Zároveň jsme skrze naše upamatování také lépe připravené posilovat víru druhých a oslavovat Boha. 

Skvělým způsobem, jak si zapamatovat, co Bůh ve vašem životě udělal a dělá, je psát si deník. Čas od času si sepište všechny způsoby, jakými Bůh pracoval ve vašem srdci, životě a v životě vaší rodiny. Občas si pak své zápisky pročtěte a připomínejte si, že Bůh na své děti nezapomíná a vy máte mnoho důvodů, proč Ho chválit.

S pohledem upřeným na Ježíše,

Příběhy, Zmocněná

Zmocněná dnes – příběh Moniky

Minulý rok byl asi tím nejtěžším, ale zároveň nejhezčím rokem mého života. Hodně jsem plakala a stejně tak hodně jsem se i smála. Byla jsem zdravá, ale i nemocná. Byla jsem šťastná, ale ještě víc jsem byla smutná. Prožívala jsem těžké dny, tak těžké, že jsem měla chvílemi pocit, že to už nezvládnu.

Leden začal tím, že jsem dala výpověď v práci. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a bylo to dobré rozhodnutí. Věděla jsem, že to bude těžké, ale zároveň jsem neviděla žádnou jinou možnost než odejít. Když jsem byla sama doma, na mysl se mi hrnuly všemožné myšlenky. Moc jsem se těšila, až si budu moct užít volný čas a zároveň prožívala strach z toho, jak materiálně přežiju. Mísila se ve mně úzkost, strach a pocit beznaděje ohledně toho, co mě čeká.

Svůj čas jsem naplnila novou výzvou a sice – psaním blogu. Bylo to něco kreativního, co mě naplňovalo a zároveň mi dávalo možnost, jak přispět svojí troškou ke zlepšení tohoto světa. Ze srdce jsem psala o sobě, o tom, čím jsem prošla, co jsem zažívala a o věcech, které přijdou. Uvnitř jsem ale stále nebyla spokojená. Něco mi pořád chybělo.

Toužila jsem po dalším děťátku. Každý den jsem se k Bohu modlila: Pane, Ty víš, po čem opravdu toužím, co nejvíc potřebuji. Ty víš, jak už roky toužím po druhém dítěti, ale jak to prostě nešlo. Děkuji Ti za syna, kterého mám. Vím, že mám tolik věcí, za které můžu být vděčná a jsem vděčná, ale ta prázdnota v mém srdci je někdy tak nesnesitelná.

Když jsem tak seděla a modlila se, zaslechla jsem hluk dětí ve školce od vedle. Po několik nadcházejících měsíců jsem nemohla myšlenky na ty děti dostat z hlavy. Vždycky jsem chtěla pečovat o děti, ale představa učitelky ve školce nebo v jeslích se mi zdála tak vzdálená. Místo toho, abych šla za snem, který mi Bůh položil na srdce, hlásila jsem se na pozice z mého původního oboru – administrativní asistentky. Pozvali si mě na několik pohovorů, ale nikdy z toho nebylo nic víc. Byla jsem zničená, ale nadále důvěřovala Hospodinu.

Nakonec, po mnoha měsících, mi Bůh otevřel dveře, abych se vrátila do školy, získala pedagogický titul a mohla se stát učitelkou. Po 20 letech mimo školu bylo opětovné učení a studium docela těžké. Všechno jsem si barevně podtrhávala. Všechno jsem se učila nazpaměť – slovo od slova – a přesto měla pocit, že nic nevím. Každý večer jsem věrně chodila na přednášky a cvičení a postupně se přibližovala svému cíli. I přesto mě ale neustále provázel strach a myšlenka povinné praxe na konci mého studia mě děsila.

Když na ni konečně došlo, Bůh mě poslal do školky vedle mého domu. Všechny ty hlučné děti „odvedle“ teď mají konkrétní podobu a každé znám jménem. Každé z nich je úžasné. První den mě objala jedna milá holčička v růžovém. Po pár dnech mi řekla „mami“. Mami. Udělalo mi to takovou radost. Cítila jsem, že mi Pán dává daleko víc, než jsem si kdy mohla přát.

Když se moje praxe blížila ke konci, začala jsem se bát závěrečných zkoušek a toho, zda se mi podaří najít práci až dostuduju. Jednoho dne jsem narazila na inzerát nově se otevírající školky. Okamžitě jsem jim zavolala. I přesto, že jsem se bála, že to stejně nevyjde, udělala jsem krok víry. Žena na druhém konci mi řekla, abych přišla následující den. Ještě jsem neměla ani hotové závěrečné zkoušky, a přesto mi nabídla práci. Měla jsem pocit, že sním a nemohla jsem vůbec uvěřit tomu, že je to realita.

Během těch měsíců čekání, práce a sledování Božího jednání v zákulisí mého života jsem se toho tolik naučila. Naučila jsem se věřit mu víc, než si vůbec dovedu představit. Naučila jsem se důvěřovat, že se Bůh postará nejen o mě, ale i o mé nejhlubší touhy. Naučila jsem se věřit tomu, že Bůh vidí nejhlubší přání mého srdce a chce je vyplnit. Dal mi mnohem víc, než co jsem si kdy dokázala představit, než co jsem si kdy mohla přát. Toužila jsem po dalším dítěti a On mi dal mnoho dětí. Toužila jsem po nové, uspokojující práci a On mi dal moji vysněnou práci, a ještě navíc s úplně skvělým šéfem.

Mé milé, nestrachujte se o zítřek. Když položíme svá břemena před Hospodina, můžeme si být jisté, že na naše modlitby odpoví. Věřte, že se o vás postará. Ať už nám Bůh do cesty přinese cokoliv, můžeme věřit tomu, že to bude pro nás to nejlepší.

S láskou, 

Slovensko

Zmocněná

Neohroženě hlásat

„V synagóze pak Pavel neohroženě působil po tři měsíce; rozmlouval s lidmi a přesvědčoval je o království Božím. Protože však někteří tvrdošíjně trvali na svém a nedali se přesvědčit, ba dokonce cestu Páně přede všemi tupili, oddělil se Pavel od nich, odvedl s sebou i učedníky a začal denně mluvit v přednáškové síni filosofa jménem Tyrannos. To trvalo dva roky, takže všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet slovo Páně, židé i pohané.“ – Skutky apoštolů 19:8-10 (zvýraznění doplněno)

Před pár měsíci jsem byla s pár přáteli pozvána na banket. Byli jsme usazeni k jednomu stolu spolu s dalšími přáteli a známými, ale také s jedním párem, který nikdo z nás neznal. Poté, co jsme se představili, někdo zmínil, že část z nás se zná ze stejného církevního společenství. Náš nový známý odvětil, že oni se teprve před nedávnem do města přistěhovali, ale církev není pro ně. „Viděli už příliš mnoho těch, kteří byli v církvi zraněni“, dodal. Moje kamarádka Katy, která je poměrně odvážná a je skvělým příkladem ženy naladěné na Ducha svatého, se tím nenechala odradit.

„Pověz mi o tom trochu víc“, vyzvídala tím nejjemnějším a nijak neohrožujícím způsobem.

Katy byla odvážná, zvídavá a naladěná na Ducha svatého. Její láska k Bohu a lidem je nakažlivá, a přestože nejezdí od města k městu, je součástí Božího díla v našem městě.

Když čtu knihu Skutků, občas jsem zaskočená tím, jak rozdílný je můj život od života apoštola Pavla. Jeho jediným posláním bylo hlásat Krista a cestoval od města k městu, aby Jeho dobrou zprávu šířil. Dělal to s neúnavným zaměřením na tento cíl – což mu občas závidím. Mám čtyři děti, takže já moc necestuji. Vídám ale učitele, prodavače potravin, sousedy, kolegy a přátele. I přesto, že jsou naše okolnosti odlišné, náš cíl je shodný s tím Pavlovým: hlásat dobrou zprávu o Ježíši Kristu.

Ježíšovo Velké poslání říká: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28:19-20). Tohle nebyla jen Pavlova hnací síla, je to i ta naše. Velké poslání bylo důvodem, proč má kamarádka Katy sdílela s našimi novými známými svůj příběh o dobrotě a milosti. A je tím, co nás – stejně jako Pavla – vede k tomu, být v hlásání evangelia neohrožené.

Ať už jsme zaměstnankyně, vedoucí, maminky nebo kamarádky, naším posláním je hlásat, co dobrého Ježíš v našich životech vykonal. Některé z nás možná budou putovat od města k městu, spoléhajíc na to, že Duch svatý povede jejich kroky. Mnoho z nás ale zůstane v tom samém městě a budeme spoléhat na to, že Duch svatý povede naše slova, když budeme komunikovat s našimi kolegy, dětmi, sousedy a ostatními, které nám Bůh pošle do cesty.

Při čtení knihy Skutků můžeme snadno získat dojem, že Pavlova neohrožená snaha šířit evangelium je platná jen pro jeho dobu. Dobrá zpráva o Ježíši však měnila životy nejen v prvním století, ale mění je i dnes.

Nechť jste tento týden při čtení knihy Skutků povzbuzené Pavlovým svědectvím a dílem Ducha svatého. Modlete se a proste Boha o odvahu svítit v místech, do kterých vás přivedl. Modlete se, abyste dokázaly naslouchat vedení Ducha svatého. A vždy, když budete sdílet Boží dobrou zprávu, pamatujte na Jeho zaslíbení: On je s námi vždy, až na samý konec světa.

Výzva na týden 5: Získávat učedníky je Bohem přikázáno. Co pro to v životě osobně děláte? Co můžete udělat tento týden, abyste nadále sdílely evangelium a získávaly učedníky?

Plán čtení na týden 5:

Verš k zapamatování:

Zmocněná

Nebojme se

Během jednoho nočního vidění řekl Hospodin Pavlovi: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu“ Skutky apoštolů 18:9-10.

Boží Slovo je neuvěřitelně mocné. Můžu si stejnou část Písma přečíst v různých obdobích života a vždy se naučím něco nového. Hospodin k nám mluví i jinými způsoby a většinou jsou velmi kreativní: naplňuje své Slovo i pomocí lidí kolem nás.

Osobně se nyní nacházím v období budování.

Říká se, že trvá alespoň dva roky, než se po rozvodu začne člověk zase cítit normálně. Už ani nevím, co je „normální“, ale můžu vám říct, že dvacet měsíců po rozvodu začínám nacházet pevnou půdu pod nohama a znovu snít.

Uznávám, že docela bojuji s přijetím vlastního příběhu. Není takový, jaký jsem si ho kdy představovala. Nevěřím, že existuje člověk, který ve svůj svatební den stojí před Bohem a věří, že jeho „navždy“ někdy skončí. Moje manželství sice skončilo, ale Boha to nepřekvapilo. Tohle je teď můj příběh a Bůh v něm zůstává. Vše napomáhá k dobrému a k Jeho slávě.

Strach nás dokáže ochromit: strach ze změny, strach z budoucnosti, strach z neúspěchu, strach z lidí.

Když mé manželství skončilo, myslela jsem, že skončil i můj život. Začala jsem věřit, že nemám co nabídnout a můj malý hlásek, který mi zbýval na povzbuzení druhých, nestojí za nic. Kým jsem? Mám co nabídnout?

Hospodin mi seslal pomoc. Seslal mi přesně ty osoby, které jsem v tu danou chvíli potřebovala. „Právě pro chvíli, jako je tato“ (Ester 4:14).

Za poslední dva roky si Hospodin použil konkrétní ženy, které mě povzbudily a posilnily. Některé z nich jsou naprosto nová přátelství, která jsou na 100 % od Boha. Je to až neuvěřitelné – nikdy bych si tato přátelství neuměla vysnít nebo vybudovat sama od sebe. Neskutečné. Ve své poslušnosti Bohu mi nabídly pomoc – povzbudily mě, posilnily, věřily ve mě – a ohromně mi během tohoto životního období pomohly.

Bůh si neustále používá své Slovo k tomu, aby mě učil a povzbudil – hlavně tu část Skutků, kde mluví k Pavlovi: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“ Je mi požehnáním, že jsem mohla poznat některé z těchto výjimečných lidí, které pro mě Hospodin připravil – „právě pro chvíli, jako je tato“ (Ester 4:14).

Jsem povahou od přírody společenský člověk, který rád propojuje lidi. Jedinečné vlastnosti, které vidíme v sobě nebo v druhých, jsou odrazem našeho Stvořitele, který každou z nás stvořil k obrazu svému. Já miluju propojování a seznamování lidí, a neumím si ani představit, o kolik víc to miluje Bůh! Mé srdce jásá, když čtu Skutky 18:10: „…já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“ Bůh nás vede do společenství a přátelství s dalšími věřícími. Má své děti v každém koutu tohoto světa.

Když jsem měla pocit, že žiju v „zapadákově“ a že tady mě nikdy nikdo nenajde, Bůh mi prokázal svou věrnost a poslal mi přátele, aby mi připomněl, že mě vidí, miluje a že má pro můj život plán.

Čeho bych se tedy měla bát? Čeho se bojíte vy?

Můžeme se bát a stejně být statečné. Zatímco se nepodvolujeme strachu a učíme se důvěřovat Hospodinu, dáváme Mu prostor k působení. Provede nás vším, k čemu nás povolává.

Je naším obhájcem.

Když nám cesta, která leží před námi, nahání hrůzu, Bůh nám říká, abychom se nebály.

Máme nepřítele, který nás chce umlčet. Každý náš život je svatou půdou. Naše svědectví může být důvodem ke spáse někoho kolem nás, kdo pozoruje Boží milost v našem životě.

Všechny z nás máme výjimečnou příležitost společně s Kristem posilnit a pozvednout druhé. Já sama jsem byla příjemcem tohoto daru a chci být stejným požehnáním pro lidi kolem mě. A toho nelze dosáhnout mlčením. Nemlčme! Kéž jsme ženami, na které se Bůh může spolehnout, že druhé přivítají, obklopí láskou a posilní.

Možná je zrovna teď ve vašem okolí někdo, kdo se modlí, aby jim Bůh seslal někoho, kdo je podpoří a povzbudí. Kéž jste tou osobou vy.